Korsika 2011 - GR20

2.6.2011

Včera večer jsme se dopravili do Prahy, kde jsme v ubytovně strávili noc, abychom brzo ráno metrem a autobusem prokličkovali na Ruzyň, kde s mírným zpožděním odlétáme linkou Praha - Nice. Kapitán letadla hlásí, že v Nice je zataženo a prší. V letadlech SmartWings není občerstvení zdarma, ale za vše se platí. Tak si dáváme víno a pivo. Asi za hodinu a půl prolétáváme pás oblačnosti a dosedáme na přistávací plochu v deštivém Nice na Azurovém pobřeží. Vyzvedáváme si batohy a Jirka zjišťuje, že má na něm otevřenou horní kapsu a chybí mu v ní hajzlpapír. Před letištěm se rozhodujeme, že zkusíme najít vlakové nádraží a tam v úschovně nechat naše děsně těžké bágly (Jirka ho má asi o 5kg lehčí než já, což mu ve spojení s asi 10x lepší fyzičkou dá v příštích dnech výhodu cca půl dne náskoku na trase :) ). Jak se tam ale dostat? Před letištěm vidíme spousty stanovišť různých autobusů a po malém průzkumu odhadujeme, odkud asi pojede bus k vlakovému nádraží v Nice. Jízdenky se ale musí koupit v jakési kukani na nástupišti. Slečna uvnitř naštěstí neodmítá komunikovat v angličtině a svižně nám za 8 € prodává dva celodenní lístky na městskou hromadnou dopravu. Na lístcích jsou nějaké žblebty, že lístek máme označit po každém nástupu do vozidla.To nechápeme proč a tak to pouštíme z hlavy. Abus jede asi za 20 minut. Nastupujeme do něj a u vlakového nádraží (¤) se s bágly promačkáváme ven. Na nádraží je i pár nápisů v angličtině a tak se snažíme dostat k úschovně zavazadel. Tam u vstupu s nedůvěrou pozorujeme rentgenový snímač a detektor kovů jako na letišti. WTF? Z francouzských popisků nerozumíme ani prdlačky. Natlačíme se dovnitř, bágly prohodíme rentgenem, zapípáme a je to. Jsme v místnosti se spoustou kovových boxů různých velikostí za různé sazby. Nějaký místní pikolík se nám asi snaží pomoci, ale umrtvujeme ho angličtinou a tak vyklízí pole. Do megaboxu za 8,5 € narveme oba naše batohy, zavřeme dvířka a ze štěrbiny nám vyjíždí vytisknutý papírek s kódem pro následné odemknutí. Vyrážíme úzkými uličkami směrem, kterým tušíme moře. Předtím ale ještě v blízkém infocentru bereme dvě mapy centra a pobřeží Nice. Spleť uzounkých uliček (¤) různě barevných starých domů s okny plnými kytek prýští starosvětskou atmosférou. Všude je spousta obchůdků (¤) a ateliérů zdejších umělců. Před protivným deštěm se různě schováváme pod pergoly a malé stříšky u domů. Po chvíli se počasí začíná dost lepšit a proto postupně odkládáme jednotlivé vrstvy oblečení. Poblíž moře se škrabeme na kopec, kde by měly být vodní kaskády. Samo, že je najdeme mimo provoz. Jdeme omrknout přístav, odkud že bychom to měli zítra ráno vyplouvat na Korsiku. Jsou tam mraky lidí, aut a celé je to vůbec nějaké zmatené. Vracíme se zpět k nádraží s tím, že cestou zkusíme najít nějaké ubytování. Jirka má poznačeny dvě adresy. Na první z nich nacházíme v úzkém vchodu vtlačenou malou recepci (¤), kde nám týpek nabízí za 50 € pokoj pro dva bez sprchy. Supr! To berem. Pokoj je úplně v podkroví a máme fajn výhled na vedlejší kostelík. Vyzvedáváme si  z úschovny zavazadla, hážeme je na pokoj a znovu vyrážíme do staré čtvrti a pobřežní promenádu. Slunce už šíleně pere a v ulicích jsou davy lidí. Kupujeme si bagetu s jogurty na snídani a padáme na pokoj.

3.6.2011

Jirka v noci údajně nic neslyšel, ale já ano. Asi tak od tří hodin ráno všude práskaly dveře a ozývaly se různé hlasité zvuky. Taky bouřka nad Nice tomu přidala grády. Vstávám okolo šesté a už přestává pršet. Dáváme si do cajku bágly a výtahem s podlahou 50x30 cm sjíždíme k recepci, kde si nás pamatují a chtějí doplatit 30 centů, které nám včera kvůli nedostatku drobných odpustili. Zabili Kennyho, parchanti :). Ulice jsou brzy ráno krásně prázdné a voní deštěm. Jízdenky nám podle všeho propadly, ale riskujeme a tramvají míříme k přístavu. Vstupujeme do první pekárny a Jirka hezky česky nahlas pozdraví "Dobrý den" :)). Bereme si k jídlu bagetu. V Nice je naštěstí jen jedna tramvajová linka a proto není moc dobře možné zabloudit. V přístavišti(¤) ukazujeme u vstupu k terminálům náš vytisknutý cár papíru z Internetu a pikolík nás po sejmutí čárového kódu pouští dál. Nevím, kde bychom si tady kupovali lístky na loď, kdybychom je neměli koupené už z domu. U vstupu do lodi jaxviňa je další ženská, která opět snímá čárové kódy a lepí k nim dvě samolepky s kódem 7A, 13, 14, CCC. Vstupujeme do lodi otvorem pro auta (divné) a chvíli nevíme, kam dál. Obsluha v montérkách mává rukou k nějakým dveřím, ve kterých visí provazový žebřík mizící nahoře. To přece nemůže myslet vážně. S mým 23kg báglem by to byla sebevražda. Naštěstí jsou poblíž další dveře a tentokrát jsou to ty správné. Stoupáme po schodech pořád nahoru až ke francouzské stewardce, co koukne na náš papír, zabrebentí pár vět francouzsky (samo, že nerozumíme ničemu) a posílá nás mávnutím ruky dál. Kolem jsou mraky sedadel a lidí. V číslování nedokážeme ani po přeřazení mozku na vyšší rychlost najít nějaký systém. Bloudíme mezi stejně bloudícími lidmi dál a dál a pořád nejsme schopni přiřadit některá sedadla k našim lístkům. Nakonec se vynořujeme na horní palubě, kde zčerstva fučí vítr a smiřujeme se s tím, že šestihodinovou plavbu prosedíme v průvanu na bedně s plovacími vestami. Jirka se ale nechce tak lehce vzdát a opět mizí v útrobách železného kolosu. Po pár minutách přichází s vítězoslavným výrazem ve tváři, že na našich místech (které jsme si nejprve vytipovali, že by mohli být naše) někdo seděl a že už máme fleky. Asi tam tu stewardku dotáhnul za ruku, ať mu ty místa přímo ukáže, bo co. Naše karimatky z Hudy sportu a RockPointu, výrobcem hrdě popisované jako "prakticky nezničitelné", dostávají povážlivé rány a trhliny. A to jsme na nich ještě nespali. Z nošení na batohu a různým zachytáváním za překážky a odíráním o futra jsou už celkem orvané. Po lodi se od baru k baru potácí skupinka vyhastrošených výrostků, asi fandů některého sportovního klubu. Jeden má na sobě komplet růžový upnutý ženský baletní obleček se sukýnkou, modrou paruku a na nohou lyžařské přeskáče. Co chvíli něco francouzsky zaječí. Jirka si mezi lidmi převlíká kalhoty na kraťasy a ptá se, jestli budí pohoršení. Tady už asi ne :). Kolem lodi neustále poletuje malý, nažloutlý ptáček, velikostí připomínající naši sýkorku. Zajímalo by mne, kde se tu uprostřed oceánu vzal. Palubním rozhlasem pořád hlásí francouzské nesmysly, takže nevíme, jestli nás zvou do baru nebo vybízejí k opuštění lodi. Po šesti hodinách už na obzoru vidíme obrysy korsických hor a blížíme se ke kamenné pevnosti v přístavním městě Calvi (¤). Venku chvílemi poprchává. Opouštíme v mírném dešti trajekt a míříme směrem, kterým tušíme výpadovku k městečku Calenzana (¤). Bágly jsou těžké jako hovado. Cvičně z báglu vytahujeme ceduli stopařku s nápisem CALENZANA. Asi po dvaceti sekundách nám zastavuje rasta -  borec Lucas. Má velké, rodinné auto, kam se v pohodě vlezou oba naše bágly i my. Anglicky Lucas skoro vůbec neumí, ale snaží se :). Je vidět, že ho ta neschopnost se s náma dorozumět štve, protože mezi lovením anglických slovíček občas prohodí francouzské "Merde" :)). Ale veze nás až do Calenzany (¤), kde se dokonce místních vyptává, kde je tady kemp. Ti mu tvrdí, že v Calenzaně kemp není. Chudák s nám projede okolí, ale stále nic. Necháváme se vysadit u malého náměstíčka (¤) a bohatýrským podáním ruky se s Lucasem loučíme. Poblíž nacházíme bar, kde mají anglicky mluvícího barmana, který nás nasměrovává asi 200 metrů jižně z kopce a trochu doprava (¤). Tam už vidíme mezi olivovníky postavené stany. Platíme 4 € za stan a 2x 5,60 € za osobu. Nejprve se nám daří stan postavit pod přezrálé olivovníky, kde se na opadaných olivách živí asi miliarda mravenců. Po chvíli víme, že bychom se ráno probudili jako čistě ohlodané kostry. Přenášíme stan trochu bokem níže ke stromům neznámého druhu. Pereme si něco oblečení, které nám na šňůře okamžitě mokne z častých přeháněk. Vzduch je jako v prádelně. Večeříme bagetu s borůvkovou marmeládou z místního Intersparu (¤), kde samotný nákup byl adrenalinovým zážitkem. Před námi ve frontě u pokladny stála korsická babka, které čišela vendetta z očí. Asi tak 15x se vracela, bo něco zapoměla. U pokladny platila jakýmsi brutálním šekem, trvalo to dlouho jaxviňa. Chvíli se ještě dohadovala s pokladní o sladkých tyčinkách, co měly být v akci. No horor. Ještě, že byl prťavý Interspar klimatizovaný, ale už se nám stejně na uších začala dělat námraza. Kupujeme a píšeme pár pohledů, ale poštovní známky jsou problém. No nevím, jestli pohledy nepošleme až od nás z ČR. Nástup na trasu GR20 jsme vypátrali za spletí uliček nad Calenzanou. Ty jejich křivolaké, úzké uličky jsou paráda, pořád je co fotit, úzké průchody s barevnými okenicemi a azurovým nebem nad hlavou (pokud zrovna neprší). Teď ještě zjistit, jak je to tady se sprchama a wc a zalehnout do stanu. Zítra začne peklo jménem GR20.

4.6.2011

Mami, tuhle kapitolu nečti, bude se tu hodně kurvovat :)

Ráno nás v kempu ve 4:45 probouzí budík a za tmy začínáme balit, ale nejsme sami, pár lidí se už probudilo před náma a teď už ožívá celý kemp. Snídáme zbytek včerejší bagety s borůvkovou marmeládou. Než všechno sbalíme (ponožky a trika přes noc neuschly), tak už je asi 5:45 a my s batohy na zádech míříme ztichlými uličkami spící Calenzany k začátku treku GR20. Počasí se zatím nijak nevybarvuje, ale neprší. Stoupáme pastvinami k horám a začíná svítit slunce. Batoh těžkne. 23 kg na zádech byl hloupý nápad. Pot už opouští mé tělo ve stružkách. Měl jsem si asi vzít více vody. S nedůvěrou pozoruji vzdálené štíty hor. Jirka nasadil tempo a mizí někde v dáli, což je dobře, protože nemusí pozorovat mě, jak se plazím svahem nahoru. Cítím, že toho začínám mít plné kecky. Kdybych v tu chvíli tušil, co mne ještě dnes a v nejbližších dnech čeká, asi bych se otočil na cestu zpět :). Dle průvodce má mít dnešní etapa 1295m stoupání a 60m klesání. Což je celkem nářez, když člověk začíná pomalu na úrovni mořské hladiny. Nepřetržitě stoupáme, furt, furt, furt. KUA! Předbíhají mne všichni lidé, co byli v kempu a i ti, co jsem je v životě neviděl. Vyznačují se tím, že mají na zádech malý nebo střední baťůžek. Nenosí si sebou jídlo (stravují se na chatách) a stany (spí na chatách). Dle velikosti té mojí velké svině na zádech si o mne asi myslí, že jsem jeden ze zásobovačů a vleču proviant pro tři horské chaty. Když má člověk spoustu €, tak je hned život jednodušší. Stoupání nemá konce, potím se jako hovado. Jirka říká, že mu z kšiltu čepice teče pot jako z kohoutku. Vody začíná povážlivě ubývat. V jednom z blogů někdo psal, že na GR20 se dá cca co hoďku narazit na horskou bystřinu/potůček a doplnit tak vodu. Jaký to hořký omyl. Asi jsme na jiné Korsice. Škrábu se do dalšího kurevsky příkrého svahu s 2dc zbytku vody v láhvi. Na hřebeni zase potkávám vysmátého Jirku, prý už tam je 40 minut. Já se svalím na trávu, prohodíme pár slov a Jirka se ptá, jestli mne má vyděsit. Ukazuje na v oparu se ztrácející vzdálený hřeben hor, připomínající dračí zuby - hmm, to vypadá na jiný kontinent, asi je odsud vidět Afrika. Tak prý v dáli za tím hřebenem je náš dnešní cíl, refuge d'Ortu di u Piobbu. Chci umřít. Mozek chvíli odmítá přijmout tento fakt a přešlapuje na místě. Nicméně Jirka vyráží vpřed. Já ještě chvíli odpočívám, dopíjím zbytek vody a následuji ho. Cesta vede borovicovým lesem. Do kopce. Ramena bolí jako prase. Odpočívám asi tak co 10 metrů. Předbíhá mne už i lesní hmyz. Cesta se stáčí ke skaliskům. Vidím, že hodně nahoře jsou na skalách připlácnuté pomalu se pohybující barevné fleky. To snad... Někdo by mi měl zavřít moji samovolně otevřenou hubu. KURVA! To snad NE! Nemám cepín ani lano a nikdy jsem je navíc ani nedržel. Ale opravdu je to ten správný směr, jak dokazují červenobílé orientační značky, vinoucí se jako had svisle nahoru. Není na výběr, já tam musím. Nohy se mi klepou a raději nepřemýšlím, coby kdyby. Lezu po čtyřech do skoro svislé skály. Občas narazím na řetězy, sloužící jako úchyt. Jak tam kua ti dědkové, co mě předbíhali, vylezli? No maras. 20 metrů nahoru, dva dolů. A tak furt dokola. Moje záda, kolena a ruce asi daruji po návratu domů na orgány. Cpu se jedním hroznovým cukrem za druhým, trochu to pomáhá, ale voda by bodla. Žízeň mám neskutečnou. Nikde ani kapka. Tak to pokračuje dalších X hodin. K večeru pozoruji za dalším z mnoha hřebenů na vzdáleném, nedobytném vysokém skalisku nějakou budovu. KUA! To snad je asi ta chata? Jak se tam dostat? Ze všech stran od ní padají svisle dolů příkré skalní stěny. Nechávám se vést značkami dále. Neustále kličkuji mezi všudypřítomnými kravskými lejny. Nechápu, jak se na taková místa může dostat kráva. Asi je tu přilétají dojit vrtulníkem. Ale mačky na kopytech teda musí mít každopádně. Po dalších několika hodinách se s pletoucíma nohama ukazuju u chaty. Už nemám sílu se ani radovat, že jsem u cíle. Organismus právě vyčerpal i rezervní zbytky energie, ve vojenské hantýrce označované jako NZ - Nedotknutelné Zásoby. Jirka vypadá fit, jako by si jenom odskočil koupit do večerky rohlíky. Zato na mne musí být žalostný pohled :). Po horské planince u chaty se mezi stany potulují koně, muly a oslíci. Všude jsou lejna. Jdu prozkoumat sprchy a wc. Přichází poslední rána z milosti dnešního dne... Vstupuji do dřevěné boudy a vlasy mi pomalu začínají vstávat hrůzou na hlavě. TO NE!! KUA KUA KUA!!! TURECKÉ HAJZLY! Jedna z mých nočních můr právě dostala konkrétní obrysy. Stojím s rozšířenými zorničkami ve ztemnělé místnosti. Kabinky jsou na střídačku - sprcha, hajzl, sprcha, hajzl. Něco jako dělení na ženy/muži neexistuje. Zpoza jedněch dveří se ozývají brutální zvuky umírajícího tyranosaura. Nechci vědět, co ten člověk den předtím jedl. Vracím se pomalým krokem ke stanu. Jirka sděluje, že právě odešly dvě mladé francouzky, co chtěly k nám do stanu. Prý je poslal pryč. OMG! Alespoň jedna pozitivní zpráva by se dneska hodila. Ale osud má se mnou asi jiné plány :). Beru ručník, že zkusím sprchu. Teplá voda je něco, co na Korsice neznají. Sprcha je napojena hadicí přímo do svahu do proudu horského potoka, čímž je zajištěn tlak vody. Pouštím vodu a mám pocit, že se voda mění plynule v rampouchy. Ne, jsem zbabělec. Umyju si jen to, co se v civilizované společnosti musí a padám pryč. U venkovního plynového vařiče, ukrytého pod malým přístřeškem, si vaříme něco málo k jídlu a děláme kotel bylinkového čaje. Lezeme do stanu, už nemám chuť ani sílu si jít vyčistit zuby. Usínáme.

5.6.2011

V noci byla docela kosa, třepal jsem se zimou snad od půlnoci. I když výrobce umístil na spacák cedulku "komfort -7 C", nevěřím tomu. Ohříváme si vodu, mixujeme to s ovesnými vločkami a ořechy a konstatujeme, že se to nedá žrát. Dva cukry z toho dělají poživatelnou hmotu. Jirkovi pořád zbývá pár 3in1 káv a tak si ještě dvě připravíme před opuštěním tábora. Obloha je poměrně čistá, ale jak jsme zjistili, tak to tady vůbec nic neznamená. Vyrážíme na další etapu. Hned zpočátku stoupák. Jirka mizí vepředu. Podle mne musíme být tak 8000 m.n.m. Vždyť jsme od včerejška jen stoupali. Když zasvítí sluníčko, tak začnou okolní myrtové keře vonět, až se člověku točí hlava. Ze strání se nesou zvuky zvonců volně se pohybujících krav, ovcí a koz. Kdyby člověk neměl kolena a záda v prdeli, tak by to byla celkem idylka. Okolní krajina je nádherná. Jako obvykle mne všichni předbíhají a já si držím své housenčí tempo. Přede mnou se opět zvedá kamenná prudká stráň s pohybujícími se lidmi vysoko nahoře - WTF - KUA! No, musím nahoru. Většinu času zase trávím na čtyřech. To je síla. Několik hodin se takhle škrábu nahoru. Ze sedla jsou parádní rozhledy na drsné korsické hory. Je to úplně jiná krajina, než na Novém Zélandu (Zéland je hezčí :)). Traverz přes balvanová pole nemá konce a trávím v něm další hodiny. V druhém sedle vidím, že se něco žene. Sestupuju po značce, kolem sebe svislé kamenné stěny a v nich úzké, svislé "komíny" ve kterých vidím namalované červenobílé značky GR20! A do pr! To se přece nedá vyšplhat ani s cepínem! Začíná pršet. Do 15 sekund už padají kýble vody. Ihned jsem durch, trencle nevyjímaje. Už jen z principu shazuju batoh, navlékám si nepromokavou bundu, která je nepromokavou dalších 15 sekund. A přetahuju nepromokavý vak přes batoh. Začínají lítat blesky, kolem mne se valí chuchvalce mlhy. Lovím v paměti poučky z pionýra, jak se mám zachovat při bouřce. Jediné, co si pamatuju, že nemám stát pod osamoceným stromem uprostřed louky. Hmm, tak to ujde, stromy tu žádné nejsou. Dřepnu si na bobek ke skalní stěně a snažím se vmáčknout do spáry. Bičují mne provazy vody a počítám vteřiny mezi blesky a hromy. Vychází to tak na 2 vteřiny. Jestli mne to trefí, tak najdou usmažený biftek s dvěma trekovýma holema. Když si myslím, že už je po mně, tak začínají padat kroupy a fičet ledový vítr. Jsem grogy. Nevím, co dál. Trvá to asi 30 minut. Viditelnost je tak 5m. Pak vidím přicházet dvě postavy. Je to francouzský kluk s holkou, připojuji se k nim. Přestávají padat kroupy, už jen leje a sviští vítr. Skalními komíny, kterýma se musíme vyšplhat nahoru, se řítí dolů vodopády vody. Masakr. Všichni si vzájemně pomáháme nahoru. Už je úplně jedno, kdo má gore-tex a kdo triko od vietnamců. Přes proudy vody nevidíme, kam pokládáme ruce. Po hmatu hledáme sebemenší výčnělky k zachycení. Boty se boří nad kotníky do vody. Okamžitě mám v každé botě tak 2 litry vody. Necítím kvůli mrazivému vichru prsty na rukou. Stoupání komíny je hrůza. Za vrcholem dalšího sedla začíná sestup. Po mokrých a kluzkých kamenných plotnách se jde jedna báseň. Bez trekových holí by to byla sebevražda. Většinu ploten sjíždím po zadku. Nebo i předku, už to neřeším. Chci jenom přežít. Déšť ustává. Cestou vidím poházené věci, které při úprku před bouří zahodili v panice lidé přede mnou - mapa, treková hůl, čepice... Hluboko v údolí se po odvanutí mlhy objevuje střecha chaty Carrozzu. Klesání po mokrých kamenech trvá další hodiny. Kousek před chatou na druhé straně rozbouřeného potoka mne čeká Baywatch Jirka. Ukazuje mi, kam pokládat nohy, abych se neutopil. Přes řev proudící vody se nemůžeme slyšet. Po traverzu potoka mi bere batoh a vede mne do našeho basecampu. Říkal, že se po dešti prohnala táborem menší tsunami. Většina stanů vypadá na odpis. Lidé odněkud dotahují dřevěné palety a pokouší se stavět stany na nich. My máme stan na hezkém, bahýnkovém plácku. Jirka vykopal strouhu a tak už máme jen bahno :). Nic nejde usušit. Už mám půl báglu mokrého prádla. V chatě jsou rozpálená kamna, u kterých je navršena hranice promočených bot do výše půl metru. Smrad otřesný. Pokládám si na okraj i svoje boty, ale do rána nemají šanci uschnout ani omylem. Vaříme si hrníčkovou polívku a máme oba strašnou chuť na nějaké pečivo. Na hajzlech další šok. Nesmí se splachovat použitý papír! Jsou tam kýble, kam ty použité papíry máme házet. Můj dávivý reflex opět posouvá své hranice. Věším prádlo na šňůru u stanu, zase prší. Je mi to jedno.

6.6.2011

V noci několikrát chcalo, spacák je na konci mokrý a vůbec vše ve stanu je hnusně vlhké. Jdu na záchod na malou a šok. Sračky s papíry jsou po celé podlaze obou otevřených hajzlů. Okamžitě se otáčím, vybíhám ven a zhluboka se nadechuju. Jdu raději do lesa. Na snídani děláme vločky ve studené vodě s rozinkami a meruňkami. Jirka mi v průběhu snídaně asi 15x řekne, že teplé by to bylo lepší :) (až ke konci treku mi sdělil, že on rozinky nerad). Boty mi samozřejmě neuschly. Proto je nutná improvizace. Na nohy si dávám ponožky, na to nazouvám igelitové pytlíky a takto lezu teprve do bot. Lahůdka. Vyrážíme směr refuge Asco. Hned zpočátku je pár úseků, vybavených řetězy, ale není to tak strašné. Stoupáme a koukáme na nádhernou okolní scenérii hor a borovic. Po chvíli si dělám pauzu a dokud svítí slunce, tak na kameni roztahuji a suším své mokré věci. Ale moc to neschne. Dochází mne starší pán, koukne mi na foťák a anglicky se ptá, jestli používám Sigma objektivy, kývnu a on vytáhne moji včera ztracenou krytku objektivu a ptá se, jestli je moje. Sláva! Ukončuji sušení a dávám mokré věci zpět do báglu. Pokračuji ve stoupání. Klasicky je to pořád příkře nahoru, už mne neudivují brutálně těžké úseky, vysekané kolmo ve skále. V dáli opět pozoruji strašně vysokou hradbu pohoří, nenapadlo mne, že trasa vede přímo tam. Hnus. Okolí je pořád nádherné, ale pro kurvování nemá člověk moc čas koukat kolem :). Prostě až na vysilující stoupák, brodění se ve sněhu a následný nekonečný padák dolů se toho dnes naštěstí moc nepřihodilo. Závěrečný sestup k chatě byl zápřah na klouby jako blázen. Dole už sotva lezu. Chata Asco leží v malém údolí, kam vede běžná silnice a tudíž je tam i docela vybavená prodejna, kde si kupujeme nějaké sušenky a juice - áááá, paráda. (teď mám v deníku pár poznámek, které po sobě nemůžu přečíst ani za nic, rozluštím jen jedno slovo - "Hovno" :) Aha - to bude to hovno v malé zátoce u potoka, kam mne Jirka poslal, že se tam dá sejít k vodě a umýt se. Leželo tam hovno jak lidská ruka. On prý nic neviděl :) ) Ve zděné budově je i jedna sprcha, ve které teče vlažná voda! Hned se jdu pořádně umýt. Tohle bylo to nejlepší, co mne v posledních pár dnech potkalo. WC je klasické evropské porcelánové, ale bez prkýnka. Asi nemůžou mít ani jedno wc normální.

7.6.2011

Cirque de la Solitude - tohle slovní spojení si budu pamatovat až do doby, kdy bude čas hupsnout do dřevěného spacáku. Tímto názvem je označována etapa mezi chatami Asco Stagnu a Tighjettu. Nejobávanější úsek treku GR20. Ze smrtelného objetí "cirkusu samoty" není úniku. Hrůzu nahánějící za pěkného počasí, děsivý za deště. Nám chcal ledový déšť nonstop a fičel mrazivý vítr... Nemůžu o tom pomalu ani psát, aniž by se mi nerozklepaly ruce.

Alespoň dvě cizí mírné ukázky:

https://www.youtube.com/watch?v=J2M5l6gMciU&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=sL94WTbJeN8&feature=related

Předem je třeba zdůraznit, že z dnešního dne nemám ani jediné foto, dokazující šílenost tohoto činu. Pud sebezáchovy byl silnější, než reportérská touha vydolovat foťák z batohu. Po dnešku jsem rád, že vůbec mohu udělat další zápis do deníku, i když ho asi nikdo nečte :). Tolik momentů, které hrozily pádem ze skály, jsem nezažil za celý život. Ale popořádku...

Celou noc strašně chcalo. Ten, kdo říká, že Korsika je vyprahlý ostrov, by se měl léčit. Leje nonstop. Poleháváme ve spacácích za vytrvalého bubnování kapek na celtu a doufáme, že to přestane. Ale nelepší se to. Za vytrvalého deště balíme stan a vyrážíme vzhůru. Cestu není nutné popisovat, jenom bych se opakoval po předchozích dnech - nahoru, nahoru, nahoru, skaliska. Po x hodinách jsme v jednom ze sedel, kde je i malé jezírko a my pokračujeme sněhovým polem do prudkého svahu. Žůžo. Boty jsou durch. Jirka se odpojil a je vepředu. Náročnost výstupu strmě roste. Netřeba opakovat, že po dvou se jít nedá. Bičující déšť a mlha vůkol. Kapuce padá člověku do očí. Kameny jsou ďábelsky kluzké. Nedívám se raději do hlubiny pod sebou, mlha milosrdně zakrývá vše od deseti metrů dále. V dalším sedle čeká Jirka, potkáváme jednoho čecha, co jde z druhé strany. Sděluje nám, že to, co nás čeká a v tomhle počasí, nám vůbec nezávidí. Brzy poznáváme proč. Kymácející se ocelové řetězy, přibité ke kolmé a kluzké skalní stěně, mizí v hloubce pod námi. Všude se přes řetězy dolů valí ledová voda. V takových chvílích si racionální uvažování bere dovolenou a vládu nad tělem přebírají zvířecí instinkty, geneticky předávané od dob, kdy člověk poprvé uchopil zlomenou větev, aby se postavil šavlozubému tygrovi. Tak jako tenkrát jemu, je i vám tohle prd platné. Jediné v co můžete doufat je štěstí a vůle nepustit z prokřehlých rukou mokrý řetěz, který je vaším jediným spojením mezi světem živých a mrtvých. Že já blbec jsem si nevzal minci pro Charóna. Eura asi nebere. Ostré skalní výčnělky vás trhají na kousky, výhled zúžený přetaženou kapucí není to pravé ořechové. Shrnuji kapuci, za krk se okamžitě začínají sbíhat čůrky vody. Přes rukávy se kolem rukou, svírajících zoufale řetěz, derou pod bundu další proudy vody. To, že je člověk promočený na kost, je v tuto chvíli nedůležité. Řetězy se střídají dolů i nahoru. Krátký horizontální traverz po skalním svahu, ukrytém v mlze, je jakýmsi odpočinkem. Pak se opět objevuje ocelový žebřík nahoru, následovaný dalšími řetězy. Těžký batoh na zádech narušuje vaši stabilitu a vy jen, zavěšeni ve stěně na řetězu, ve větru ceníte námahou zuby. To neovlivníte, je to reflex. Zase a pořád dokola si opakujete "Not today, not today...". Zavřeme oponu milosrdenství nad následujícími několika hodinami naší cesty... ...a odhalme ji až nad chatou Tighjettu. Prokřehlý, se ztraceným citem v rukou, sestupuji k chatě. Vevnitř je narváno. Správce říká, že je beznadějně plno. Fleky pro stany jsou obsazeny. Ptám se, jestli by nebyl tak hodný a nenechal nás spát na podlaze. To rezolutně odmítá, stejně tak jako možnost postavit si stan na heliportu, což se dá narozdíl od prvního požadavku i pochopit. Chvíli s Jirkou přemýšlíme, co teď. Jsme psychicky ve stavu, kdy potřebujeme jen sucho a závětří, na ničem jiném nám už nezáleží. Jdu ještě jednou za správcem, který brutálně čadí jednu cigaretu za druhou. Nabízí nám ještě možnost se uložit ve spacácích pod chatu, stojí totiž na kůlech. To ale po bližším průzkumu takřka nepřipadá v úvahu, profukuje tam jako blázen a navíc tam stojí plynové vařiče a celé místo je dost frekventované. Správce zmiňuje v anglickofrancouzském mišmaši něco, co zní jako "beržeri". Ukazuje ze zamlženého okna dolů ze svahu. Prý půl hodiny cestou dolů je "beržeri" a tam je možné postavit stan. Připadá nám to jako jediné východisko. Večer se blíží. Hážeme bágly zpátky na záda a sestupujeme svahem dolů. Asi po hodině docházíme k jakési obdobě hospody v lese. Kolem stojí stany, ale jsou tu i místa pro postavení dalších. Vevnitř je hlava na hlavě, jakmile vstoupíme do výčepu, tak místnost na chvíli ztichne, asi opravdu vypadáme jako Amundsen s výpravou po překonání sněhové bouře. Hospodský neumí ani slovo anglicky. Slovo "stan" (tent) je naštěstí skoro stejné v angličtině i francouzštině. Pozdvihne obočí a povídá "áááá, tónnt". Účtuje od nás po sedmi eurech. Nevíme, jestli nám pronajímá jeden z už předem postavených stanů, co jsou u každé chaty nebo jestli platíme jenom za možnost si postavit vlastní stan. Po chvíli zmatků víme, že bé je správně. Stavíme stan poblíž místního velkého stacionárního stanu, kde jsou vevnitř šňůry na prádlo. Věšíme si tam všechny svoje věci a za trvalého deště zalézáme do vlhkých spacáků.

 -->> video -->> Jirka udělal pár záběrů na začátku a v okamžicích, kdy déšť trochu polevil. Nejtěžší úseky ale zadokumentované nemáme.
https://www.youtube.com/watch?v=JF55MHV5nHI , úsek od 0:25 do 0:33 je vhodné přeskočit. Je tam nějaký bezdomovec.

8.6.2011

K ránu vnímáme, že opět ukrutně chčije. To snad není pravda :(. Slyšíme blízký potok, jak se podle zvuku pozvolna mění na rozbouřenou říčku. Vykoukneme ven a šedá obloha, ze které se řinou další a další dešťové kapky, nevěstí nic dobrého. Kolem mých promočených bot přes noc zežloutla tráva. Opatrně k nim čichnu a v okamžiku se mi zkroutí všechny chlupy v nose. Má to grády :). Lenošíme ve spacácích a bušící déšť nám drnká na nervy. Po desáté déšť ustává. Honem lezeme ze stanu a zjišťujeme, že bivakujeme opět v jezírku. Podlážka už začíná prosakovat. Pod velkým stacionárním stanem, kde "sušíme" věci, proudí pod podlahovými prkny řeka, maras. Naše mokré, rozvěšené věci neuschly ve 100% vlhku ani náhodou. Už si nemáme co obléci. No co, začínám druhý den s trenkami a ponožky zavání jako chcíplá kočka. Humus. Máme sbaleno a k tábořišti se dohrne z opačného směru skupina francouzů. Po jednom se pokouší skoky přes kameny překonat potok, který se deštěm proměnil v peřejovitou sérii kaskád. Vřeští u toho jak paviáni. Jeden tam k pobavení ostatních zahučí celý. V jeho kůži bych být nechtěl. Pohodová cesta vede borovicovým lesem, jenom to překonávání potoků je po dešti dost adrenalinové, několikrát sundávám boty a brodím se na boso. Jirka skáče z jednoho kluzkého šutru na druhý a já raději odvracím hlavu :). Takové skoky bych nedal. Začínáme stoupat a počasí se opět horší. Vítr s deštěm, naši staří přátelé, se vrátili. Svah se mění v prudká skaliska. Kvůli dešti se musíme po čtyřech plazit přes proudy vody, které se díky dešti okamžitě na skalách objevily. Při překonávání sedla je mlha a viditelnost 3 metry. Jirka je někde vepředu, alespoň doufám, zatím jsem žádný smrtelný výkřik nezaslechl :). Ukrutně fičí ledový vítr s vlezlým deštěm a nejdou vidět značky, protijdoucí trekkeři mi sdělují, že jsem půl hodiny od chaty. Pro mne to znamená hodinu, ale nejspíše dvě. Bloudím chuchvalci mlhy mezi kosodřevinou a nakonec přicházím kolem jezírek, které jsou podle kamenných zídek původně místy pro stany, k chatě Ciottulu di i Mori. Dle různých blogů a průvodců nemá tato chata právě nejlepší pověst. Zdejší strážce chaty je údajně krvežíznivá bestie neznající slitování. Vejdu z lijáku dovnitř. Hned mne někdo chytí za bágl a ukáže zpět ke dveřím, kde na hácích visí mokré pláštěnky z batohů. Pravděpodobně chce, ať si sundám tu svou. Ale v mokrých, zablácených bagančatech normálně lidi uvnitř chodí. Divné. Je to právě onen strážce/správce/dozorce - nehodící se škrtněte. Jirka sedí u stolu, mává na mne a drží mi fleka. Říká, že nám zajistil místa pro nocleh v chatě, prý můžeme přespat na podlaze. To by bylo super! Venku se stan postavit totiž nedá, jedině nějaká pontonová varianta. Jirka zrovna dlabe chleba s jahodovým džemem a teplou kávou. Jdu si objednat menu, mám hlad. Sice to stojí 20 €, ale pal to čert, alespoň jednou za celou GR20 to chci zkusit. Ha! Strážce odmítá konverzaci v angličtině a vůbec nejeví snahu nějak komunikovat. Snažím se mu posunky naznačit, že bych si rád objednal jídlo a ukazuju si do pusy. Ale on na mne spustí francouzštinu a celkem takovým tónem, ze kterého je jasně cítit, že říká "Co ty jsi ale za debila..." :). Vedle mne stojí francouzský turista, který  začíná dobrovolně tlumočit, takže si nakonec všichni porozumíme a strážce odchází a něco si pro sebe mrmlá. Jakmile Jirkovi sdělím, že strážce neumí ani slovo anglicky, tak znejistí. Prý se ho Jirka anglicky ptal, jestli tu on plus jeden můžeme zůstat na noc. Strážce údajně kýval a ukazoval na podlahu, teda alespoň směrem dolů. Sakva, tak teď nevíme, jestli nás večer nevyhodí ven do deště. Sedíme jak na trní. Dostávám objednané jídlo, což je pár kousků pečiva, asi 4 plátky místního salámu a pak misku s těstovinami a trochou masové směsi z konzervy. No neberte to za 500 kč :). Lidé zvenčí přicházejí, někteří zůstávají a jiní po chvíli pokračují dále. Po místnosti je rozvěšeno plno mokrého prádla (včetně našeho) a kamna alespoň symbolicky hřejí. Strážce při procházení místností odhazuje prádlo, které mu překáží, na zem. Jeho pověst nelhala. K večeru se do místnosti nahrne asi šest chlapíků v jezdeckém oblečení (dlouhé kožené kabáty, stetsony, vysoké boty atd) se sedly v rukou. Všichni okolo je halasně zdraví. Nechápu, jak se tam nahoru dostali na koních. Jeden z nich pomáhá nahodit elektrocentrálu, která leží na zemi u kamen. Vrtají se v tom asi dvě hodiny, ale ani ťuk. Centrála vždycky párkrát škytne, zasmradí místnost benzínem a vytuhne. Strážce na mne ukazuje, ať jdu za ním. Jdeme do společné spací místnosti, kde mi ukazuje dva prsty a pak na dvě prázdné matrace. Wau! Máme kde spát! To mne teda překvapil. Říkám "Merci" a hned si tam s Jirkou vybalujeme naše bebechy (pro mimoostravské rozuměj - naše věci). Ložnice je místnost cca 6x6 metrů se souvislými pryčnami ve dvou řadách nad sebou, kde jsou naskládány matrace. Vše je podřízeno snaze ubytovat co nejvíce lidí na co nejmenším prostoru. Koňáci mizí s flaškami chlastu do strážcova kutlochu. My zalézáme do spacáků kolem deváté večer. Dlouho nemůžeme usnout, mezi různě stupňovanými a potlačovanými prdy okolních trekkerů se začíná ozývat ožralecký zpěv z vedlejší místnosti. Přibližně v jednu hodinu po půlnoci se koňáci hrnou jako velká voda k nám. Bordel jako prase, ale nám je to fu(c)k, jsme v suchu a v teple :).

9.6.2011

Asi o půl šesté se začínají všichni probouzet a dělat rambajs. Pár věcí nám celkem uschlo. Balíme se a vyrážíme na nejdelší etapu. Ranní obloha se hezky trhá a nad štíty hor líně vychází slunce. Kolem se povalují roztrhané peřiny bílých oblaků. Jirka vystřeluje zrychleným tempem, aby mohl v cíli chytit fleka pro stan. Bez něj bych asi spával zalezlý někde v křoví :). Chvíli jdu po hřebenu a zjišťuji, že je mi nějaká kosa. Kouknu na sebe a vidím, že jsem celý obalený v ledových krystalcích. Jako jinovatka na trávě. V mrazivém ranním větru na mne zmrzlo vše vlhké. Hned odhazuju bágl a oblékám se pod bundu fleece. Už se jde dobře. Vycházející slunce kreslí moc hezké světlo, proudící skrze chuchvalce mlhy a mraků. Trasa klesá svahem dolů. V sousedních údolích se krčí malé, kamenné salaše. Slunce už začíná svítit naplno, jenom ten vítr by mohl přestat. Sestupuju údolím podél horských hřebenů. Stezka je asi tak 200x lepší, než v minulých dnech. Jde se nádherně. Člověk přestává vnímat tu váhu na zádech. Nořím se do březového lesa. Uvnitř je to jako v pohádce. Sluneční paprsky vytvářejí na bílých březových kmenech mihotavé vzory a listí v poklidu šelestí. Nikde nikdo. Sem tam zavadím o kmen stromu a v okamžíku se na mne snáší asi tisíc drobných, zelených mušek. Na cestičce se přede mnou utíkají schovat ještěrky. Koutkem oka vždy zaznamenám jen rychlý záblesk mizícího zeleného drahokamu. Okolí se mění a pořád je na co koukat. Les přechází v bukový a otevírají se supr panoramatické rozhledy. Překonávám několik horských sedel, kde musím kličkovat mezi krávami, kterých se i celkem bojím. Scházím k jezeru. Všude roste nádherně zelená tráva, skoro jako na pozadí Windows XP, a kolem se pasou volně puštění koně. Nádhera! Pohlednice jako vyšitá. Pokračuju do níže položených, kamenitých pastvin, kde jsou další stáda krav, skrze které musím traverzovat, ale dobytek si mne naštěstí nevšímá, asi mne berou za biologicky příbuzného :). Kolem šesté až sedmé večerní hodiny přicházím utrmácený k chatě Manganu. Cesta to byla hodně dlouhá, ale technicky fajn a hlavně dnes nepršelo.

10.6.2011

Korsičané! Zamyslete se nad sebou! Udělejte něco se systémem svých toalet v kempech obecně! V kempu je 100 lidí a jedno turecké WC v maličké budce, kde si člověk dřepne a ví, že 50 cm za tenkými dřevěnými dveřmi stojí fronta minimálně pěti až šesti žen a mužů, kteří čekají, až budu. Kdo má v takové situaci klidně s*...t? Někdo si u toho potřebuje vyrobit i pár zvukových efektů nebo si třeba i zachroptět. OMG, totální ztráta důstojnosti a potupa :(.
Tak zpět k deníku. V noci byla ukrutná, ale ukrutná zima. Skoro jsme nespali, jenom se převalovali a snažili se ve spacácích najít polohu těla, při které uniká co nejméně tepla. Ráno ignorujeme několik hodinkových budíků, vřískají si zbytečně. Jsme promrzlí a po vyhlédnutí ze stanu na tom nejsme podobně sami. V okolí se plouží třesoucí se zombie, drkotající zuby. Chtělo by to rum. Ale vlastně ne, Jirka je totální abstinent :). Vytváříme si z vloček a cukru podivně páchnoucí směs spolu s meruňkami/rozinkami/brusinkami. Zabetonujeme tím trochu naše žaludky a prokřehlými prsty balíme. Etapu začínáme skokem přes potok a mírným stoupáním k nejbližšímu sedlu (v této chvíli jsem již pojmem "mírné stoupání" označoval i krpál jako prase). Brodíme se sněhovými poli, žůžo. Zvláště, když vám co třetí krok zapadne do bot kilo sněhu. Obloha se vyčistila, začíná svítit to žluté nahoře a klasicky fičet ledový vítr. Prostě vždycky musí být "něco", co celkový dojem kazí. Trasa za chvíli mutuje na tréninkovou stěnu pro himalájské šerpy. Ale ti by to asi nedali :). Cpu do sebe jeden hroznový cukr za druhým, výdej energie je mohutný, výhledy úžasné, náročnost pekelná. Občas stojím nad/pod svahem a koukám nahoru/dolů a přemýšlím, jak to mám KUA vylézt/slézt. Kolem poletují kavčata žlutozobá. Asi jsou zvyklá žebrat jídlo od turistů, protože se vůbec nebojí a nechávají se krmit z ruky. Přicházím ke srázu, ze kterého vede dolů kamenná plotna, přehrazená v polovině padlým monolitem, takže vzniká asi 50 cm vysoké trojůhelníkové okno pro sestup dolů. S báglem na zádech to nepůjde. Sundávám batoh, cpu do něj foťák a pouštím ho po plotně jako po skluzavce směrem ke kamennému oknu. Následuju já, po zadku. Mé oblečení již stihlo dosáhnout ze statutu "obnošené" na "ty hadry by nevnutili ani bezdomovcům". Slunce dost praží a tak se trochu pozdě mažu krémem. Už mám mírně sežehnutý xicht i ruce. Ale ten krém je nějaký divný, rozpouští mi gumová držadla trekových hůlek. Večer mám vždycky ruce jako bych osahával nějakou kominičku (je kominička ženský tvar od kominík? Nebo kominice?). Pár dalších hodin je vyplněno překonáváním dalších a dalších sedel se spoustou sněhu v závětrných úžlabinách a skrze to svinstvo se musí člověk přebrodit. Příkré svahy občas vystřídá vodorovný traverz přes balvanová pole, kterým se vyhýbají i kamzíci. V dáli, hluboko pod sebou uprostřed lesů vidím nějakou vesničku. Nekonečné lesy a najednou kulatý koláč střech cihlové barvy. Jím už druhou Corny tyčinku. Na oběd to není špatné. Nohy a kolena už jsem v duchu odepsal a počítám, kolik stojí kloubní náhrady. Na skalní plošině nad údolím zahlédnu chatu Petra Piana. Sestupuju ze sedla a vidím, že tam stojí dva stany Jurek. Jirka našel české krajany :). Na večeři si děláme nějaký instantní humus z pytlíku a přikusujeme měkoučký chleba za 1,5 € z malé prodejničky strážce chaty. Padá mlha, za chvíli není vidět na krok. Mám odvahu si jít umýt jen spodní půlku těla, zítra možná zbytek :). Jdeme spát.  

11.6.2011

V noci trochu foukalo, ale už nebyla taková kosa jako včera. Ráno si jdeme do chaty udělat vločkovou kaši - tu už Jirka odmítá jíst. Nahrazuje ji hrníčkovou česnekovou polívkou :). Po sedmé začínáme sestupovat trhajícími se mraky dolů do údolí. Dlouhý sestup v ranním slunci mezi skalisky a následně borovicovým lesem je fajn. Vzduch nádherně voní. Při pohledu na polštáře zelených kapradin se ve mně opět probudí touha vrátit se na Nový Zéland, celé dopoledne už nedokážu myslet na nic jiného. Po návratu je potřeba začít pravidelně sondovat letenky směr Christchurch nebo Auckland :). V lese, přímo na stezce, narážím na bandu mladých němců a němek. Profil - 15 až 18 let a každý tak 2 kila kovu na obličeji. Musí být docela prdel je sledovat při kontrole na letišti. Z toho železa v xichtech by mohli poskládat docela slušné nunčaky :). Smrad z marjánky se vine do daleka. Jsou mi šumák, ale nemuseli by tábořit přímo na stezce, kličkuju mezi nima jako baletka a poslední německé machně (cca 90kg) odkopnu nechtěně karimatku a div se o ní nezabiju. Na lesní louce, prozářené sluncem, míjím nějaké stavení, kde na zahrádce dozrávají třešně a opodál klidně pofrkávají pasoucí se koně. Nořím se znovu do lesa. Začínám potkávat lidi v protisměru a každému říkám "bonžůůr". Je to trochu větší skupina, rozlezlá snad do jednoho kilometru. Všímám si, že mají na sobě vybavení, typické pro čechy - kostkované kaťata a z batohu trčící flaška "minerální voda Rajec". Ale to už mi někteří na pozdrav odpovídají "Ahoj", "Dobrý" apod. Je to grupa, co je na Korsice s cestovkou. Jirka někde přede mnou je asi informoval, že potkají ještě jednoho krajana. Už říkám "Ahoj" všem. Někteří se ale na mne jen usmívají a blbě dívají :), sakva, jsou pomíchaní s francouzy. Ke konci chvostu české skupiny mi ujedou nohy a já se efektní piruetou skládám i s foťákem na prašnou zem. Rukama nohama mávám ve vzduchu jako brouk Pytlík, otočený na záda. Ženská, co je ke mně zrovna obrácená zády a fotí si kytičky u stezky, nahlas povídá "Už jsi zase na zemi?!". Otočí se a vidí, že nejsem ten, komu to mělo patřit :). Ještě míjím další lidi a v jednom okamžiku zazní společně i "Ahoj, Hello, Bon Jour". V potoce, jehož koryto trasa občas kopíruje, jsou spousty tůněk, do nichž skrze větvoví stromů pronikají tenké sluneční paprsky. Láká to ke koupání. Téměř nepřetržité klesání se začíná měnit ve stoupání bukovým lesem úbočím hory. Po cestičce si míhají oddíly ještěrek. Dvě až tři hodiny stoupání a občasného hledání značek mezi stromy a jsem u chaty L'Onda. Jirka zrovna pere prádlo a stan je postavený. Luxus služby :). Celkově je to hezké místo. Pro stany mají vyhrazenu celou louku, kde se líně procházejí koně a sem tam uškubnou trs trávy. Sprchy i wc jsou v malé budce poblíž. Paráda. Jirka mi sděluje, že má překvapení!! Koupil u chatára místní super sýr, co našinec zná jen z dokumentů National Geographic. A korsický salám! Jako bonus na závěr vybaluje čestvý domácí chleba, který se přímo rozplývá na jazyku... Uáááá, po x dnech živení se instantními humusy konečně pořádné jídlo. A rovnou taková hostina. Hned se na to vrháme. Sýr má úžasnou chuť a salám je přímo lahůdka. Celé to stálo asi deset éček. Po nacpání žaludku vaříme hrnec bylinkového čaje. Už jsme v takovém stádiu rozežrání, že jdu koupit ještě balíček korsických sušenek s anýzovou příchutí. Chutnají jako Štramberské uši. Dnešek se tedy povedl. Taky si peru něco oblečení a z ponožek při praní odtéká výlevkou hnědožlutá omáčka, kentus. Slunce se pomalu kloní k obzoru, snad mi stihne alespoň něco uschnout. Nerad bych tahal v báglu pytel zatuchliny jako obvykle. Dvě škaredé norky (jako příslušnice Norského království, ne dvě násosky :) ), se kterýma společně už několik dní kopírujeme trasu, se s náma snaží komunikovat a tak se dáváme do řeči (rozuměj - jedna max. dvě věty lámané angličtiny z naší strany). Po chvíli ale přicházejí dva další turisté, rodilí britové a přebírají tak po nás štafetu. Stejně byly hnusné :). Sedíme u dřevěného venkovního posezení poblíž vařičů a píšeme deníky. Začínáme přemýšlet o dalším kotli čaje nebo kafe... ok, jdu se zeptat, jestli tu něco takového mají... tak ne, nejdu :), uděláme si další čaj. Na dně báglu nacházím zapomenuté sušené banánové lupínky a tím prohlubuji naše dnešní obžerství. Vítr začíná být trochu studený, asi je čas zalézt do stanu.

12.6.2011

Nějak se nám to počasí lepší, hned po probuzení nás ranní obloha vítá azurovou modří. Dnes si dáme na snídani pro změnu brkaši s kořením (chutná překvapivě dobře) a vyrážíme do ku*evsky prudkého svahu. OMG to je furt dokola :). Škrábu se několik hodin k vrcholu a vyplivnutý se kodrcám na druhé straně dolů. Opět míjíme stejnou skupinu čechů jako včera. Jejich autobus je pokaždé někam odveze, oni si vylezou na kopec/horu a vrátí se k busu zpátky. Je mezi nimi jedna holka, co chodí v ohozu jako do aerobiku :). Tenké, plátěné tenisky na sobě a jde zdolávat vrcholy. Několik dalších členů skupiny už vypadá jako já na konci každého dne. To znamená na odpis. Prudké klesání mi dost agresivně kaličí nohy. Občas mám pocit, že místní tady pravidelně chodí a háží velké šutry na stezku jenom proto, aby to turisti neměli moc jednoduché. Po pár dalších hodinách už pletu nohama jako ožralý havíř. Cestička se stáčí ke kaskádám říčky, jejíž jméno mi neprozradil ani vševědoucí Google, což mne dost šokovalo :). Mezi kaskádami je ve skalách vyhloubeno nesčetně tůněk a podle počtu lidí je to zřejmě velmi oblíbené místo ke koupání. Cesta k Vizzavoně nemá konce, zakopávám o každý kámen. Když konečně zahlédnu první cihlově zbarvenou střechu jednoho z Vizzavonských domků, si moje klouby slyšitelně oddechnou. Vcházím z lesa přímo do malinké vesničky. Tak tohle je jeden z mých dalších kandidátů na vesničku Valadilene :) (kdo nezná hru Syberia, ať toto info ignoruje). Pár domečků, nalepených okolo malého vlakového nádražíčka, v jehož útrobách je i malý obchod a celé místo svírají ve své náruči okolní vysoké horské hřebeny. Malé nádraží je tu vlastně centrem veškerého dění. Mimo obchodu je v něm i sprcha, poštovní schránka a záchod. V obchůdku je za pultem malý dědula s nikdy nemizícím úsměvem ve vrásčité tváři. Anglicky neumí, ale posunková řeč občas dokáže divy :). Po stěnách obchodu visí zavěšeny nejrůznější salámy, masa a kdo ví, co ještě. V policích stojí hromady sklenic se zavařenami, medem, zeleninou a něčím neidentifikovatelným. Jirka mi oznamuje, že zase nakupoval :) (jiný sýr/jiné maso). Jíme tu dobrotu ("žereme" je přesnější výraz) a nasáváme vůni borovic v malém kempu pár metrů od nádraží. Jen abychom měli za co ještě jet domů, přes moře nás nikdo stopem neveme, budeme muset naše nákupy trochu omezit :). Jdu se na nádraží osprchovat a umýt hlavu, už vypadám, jako by se mnou někdo čistil hajzly v hospě. U našeho stanu je postavena malá lavička ze dvou stavebních bloků a desky, kterou Jirka čmajznul kdoví kde. Nevím, jak to Jirka dělá, ale skoro každý den, jak se k večeru dovleču ke stanu, tak tam stojí Jirkou vybudovaná lavička z čehokoliv, co bylo po ruce :). Posouváme si ji na sluníčko a pozorujeme pomalu se plnící prostor pro stany. Je zajímavé sledovat, co si lidé sebou berou do hor. Nějaká mladá dvojice nebo trojice dokonce vytahuje z krosny gumovou palici (takové mohutnější kladivo), aby mohli zabíjet stanové kolíky do země. To nám trochu hlava nebere. Další týpek zase staví stan s tříminutovou konstrukční dobou výstavby - trvá mu to asi hodinu. Pravděpodobně to bude vysokoškolák :). Dnešní etapou jsme se ocitli v polovině treku GR20. Vizzavona dělí trasu na severní, náročnější část, a o něco lépe zvládnutelnou jižní část, která je před námi. Nějak jsme si to ale špatně naplánovali a bude nám chybět na kompletní trasu jeden den. Teda Jirka to asi naplánoval dobře, ale nepočítal, že moje fyzička je až tak strašná :). Někde před koncem GR20 budeme muset sejít z trasy do nejbližší vesnice, kterou bude procházet alespoň náznak silnice, a chytit stopa směr Ajaccio ze kterého odplouvají trajekty do Nice.

13.6.2011

Začíná být teplo i v noci, je poznat, že se přesunujeme k jihu. Před šestou začínáme dělat bugr a budíme zbytek kempu. V noci někdo z vedlejších stanů zařezával jako pila z Mountfieldu. Vyrážíme spící Vizzavonou vzhůru do kopce k chatě Cappanelle. Rádi bychom stihli etapu a půl. Počasí je supr a stezka borovým lesem je fajn, i když se pořád stoupá. Sbohem Valladilene :). Kolem začíná s přibývajícím teplem vše krásně vonět, podél cestičky se vznášejí vůně všemožných bylinek, čerstvé smůly, lesa a kravinců. Je s podivem, že zmizely i šutry velikosti ragbyového míče, které se běžně povalovaly uprostřed cesty. Dá se jít celkem rychlým tempem, ta jižní část GR20 bude asi opravdu o něčem jiném. V loňském suchém listí, napadaném podél cesty, dělají bordel ještěrky, šustí jako by tam řádili králíci. Asi po šesti hodinách přicházím do horského lyžařského střediska, kde už čeká Jirka a rozhodujeme se, že zkusíme jít dál a uvidíme, co nás čeká v místě zvaném "Col de Verde", kde je podle mapy i průvodce pustina, ale v jednom z Internetových deníků psali, že se tam nachází slušný kemp. Je to asi v polovině další etapy. Zpočátku se jde ještě dobře, ale začínají se hlásit moje nohy. Připadá mi, jako bych chodil po jehelníčku. Ubíhá hodina za hodinou a cíl stále v nedohlednu. Mám chuť hodit báglem do škarpy a zůstat tady. Děs. Ploužím se jako šnek.... uběhla další hodina... Asi po dvanácti hodinách celodenního pochodu zpozoruji ceduli Cal de Verde a kemp. Jsem více mrtvý než živý. Teplá sprcha, jídlo, kafe, sušenky, čaj... a už zase žiju. Vedle nás má stan čech Martin. Kecáme, dělíme se o zásoby a informace. Je na Korsice snad už pošesté. Vzhledem k tomu, že necítím nohy, tak se doplazím do stanu a jdu spát.

14.6.2011

Přes noc se moje tělo moc nezregenerovalo. Bolí mne každý čtvereční centimetr těla a nohy necítím vůbec. Jirka si optimisticky myslí, že dnes zase dáme etapu a půl :), cha cha. Podej čertu prst.. :))). Horko těžko se vůbec odhodlám vyrazit na trasu. Postupuju hlemýždím tempem k nejbližší refuge a asi po třech hodinách chůze ji mám nadohled. Jirka tam čeká zakleknutý ve startovacích blocích jen jen vyrazit dále na minimálně dvě další etapy :). Bohužel moje tělo má odlišný názor a tak musím Jirku zklamat. Dnes zakotvím tady. Potřebuji kompletní regeneraci. Strážkyně chaty je sympatická a hezká holka (tyto dvě vlastnosti se u ženského pohlaví takřka vylučují, :)) ) tak něco přes dvacet let a vůbec se nezdráhá komunikovat anglicky. To je paráda. Děláme si nějaké jídlo, sušenky, čaj. Budujeme stan a z údolí pod námi se k nám začíná plazit mlha, sakva. Jirka trochu pospává a já si peru pár věcí, které stejně nemají kde uschnout. WC a sprchy jsou vzor hrůzy. Představte si malé, hrubé a špinavé přístřešky s kamennými stěnami a podlahou 1x1 metr, vystavěné podle popravčí místnosti v dobytčáku. Tak a teď si tu představu vynásobte pěti. Mno, dnes na záchod ani sprchu nepůjdu. U chatařky jsme koupili pár malých bochníků místního chleba, chutná výborně. Začínám taky trochu podřimovat a mlha je pořád blíž a houstne. Na celtu stanu dopadají první dešťové kapky. Kolem stanu neustále pobíhají psi, koně a krávy. Už jednou to napálili do vedlejšího stanu, snad se tomu našemu vyhnou. Kolem páté hodiny se začíná dělat hezky, mraky se trhají a přicházejí další trekaři. Je to dost velká skupina němčourů. Germánština za chvíli zní celým kempem. Rychle fičíme ke sporáku, abychom si stihli udělat jídlo. Okupujeme půl stolu a tlačíme do hlavy rýži s houbami. Ale je to dost "nadýmavicózní" :). Po osmé začíná za údolím zapadat slunce a světlo je tak akorát k focení. Bereme foťáky a jdeme na skaliska udělat nějaké snímky. Blbneme tam snad hodinu a pak míříme za doprovodu německého hukotu do stanu.

15.6.2011

V 5:30 zařve budík a Jirka začíná aktivně balit. Kdyby mu nebránily společenské konvence a slušné vychování, tak mne vykopne ze spacáku i stanu :). Kolem šesté už vyrážíme k jihu. Slunce začíná hřát a člověk se opět musí štrachat nahoru, dolů, nahoru, dolů a furt dokola. V jednom ze sedel, krytém skalními stěnami, je ukryta malá oáza klidu. Nefouká tu, zelené stromy vrhají příjemný stín a okolo je spousta drobných kytek a polštáře neznámých rostlinek. Krásně by se tu dalo stanovat. Cesta pokračuje sešupem dolů s následným krpálem nahoru. Cestička se vine po hřebenu a mne dohání mraky. Nevidím na 20 metrů před sebe. Jen aby se to neproměnilo v bouřku, jsem teď jako chodící hromosvod. Nic příjemného. Naštěstí se žádné hřmění nekoná a já začínám z hřebene sestupovat k chatě pode mnou. Jirka už má stan postaven na exkluzivním místě s výhledem do údolí. Ale okolo se pořád honí mraky s mlhou. Posedáváme na lavičce a pijeme kafe. Okolí chaty se začíná plnit. Za chvíli je to hotový václavák. Lidé s dravým pohledem v očích hledají místa pro stany, ale tady na skaliscích je možné stan postavit jen na speciálně upraveném místě. Během tří hodin je už situace dost kritická. Lidí jako sra*ek a nemají kde složit hlavu. Šli sem minimálně 6 až 8 hodin z kteréhokoliv směru a teď to vypadá, že nebudou mít kde spát. To bude ještě zajímavé. Už máme v sobě dvě kávy a čekáme, kdy k nám někdo přijde a nebude chtít vykšeftovat naše místo pro stan. Už je tu i tlupa germánů ze včerejška a dělají bugr široko daleko. Nevíme odkud, ale zase odněkud vytáhli obrovské hrnce, zabrali celý vařič a kuchtí něco pro své krajany. Ještě, že jsme si před jejich příchodem uvařili mix dvou pytlíků - různé sýrové variace s těstovinami. Celkem to ušlo. Teď nás honí mlsná. Já za pár euro koupil věc, připomínající náš biskupský chlebíček. S třešněmi, rozinkami a dalšími sladkostmi uvnitř. A to je ta chvíle, kdy na sebe Jirka prozrazuje, že on rozinky nerad :). Alespoň zbylo více na mne. Teď odfičel nakoupit on a už nese pomeranč a čokoládu :). V mracích se čas od času na chvíli otevře na chvíli okénko do údolí, což nás nutí urychleně mačkat spouště foťáků. Jen foukat by mohlo přestat. Jak začne protahovat, tak je hned děsná kosa a my se třepeme jako ratlíci. Jo, vedle se uhnízdil týpek s fenkou bígla/ohaře/neboco, vytáhnul jí z báglu barevnou deku, do které se hned zachumlala a už spí. Pomeranč nevypadal zvenku nic moc, ale byl super sladký. Jde se spát.

16.6.2011

Chce to sprchu! Akutně. Už se tomu pár dní vyhýbám, ale celé lepkavé tělo mi dává jasně najevo, že sprcha je nevyhnutelná. Nedá se ani pořádně spát. V noci mne vyhnalo volání přírody ven ze stanu, byla ale taková kosa, že jsem se ani nedíval, jak vypadá hvězdná korsická obloha. Jenom jsem zaznamenal měsíční svit, který mi pomáhal najít cestu zpět do stanu. Ráno před šestou balíme a vyrážíme na naši poslední GR20 etapu. Následující den sejdeme z hor do nějaké vesnice a budeme se snažit chytnout stopa do Ajaccia. Obloha je bez mráčku a pěšina se vine po nekonečném hřebenu, aby následně klesla k nádherně rozkvetlých loukám. Všude jsou koberce drobných, žlutých kvítků. Kolem bzučí čmeláci a člověku připadá, že se blíží ke klidné oblasti Hobitína :). Cestičku přede mnou zametají nezbytné ještěrky. Scházím k malé říčce a přes houpající se most alá New Zealand se začínám zakusovat do svahu. Asi 4 hodiny pořád do kopce a opět vstupuji do zóny mraků. Docházím k jednomu z vrcholů, kde už odpočívá skupinka turistů. Skrze mlhové chuchvalce sestupuji úbočím hory dolů. To je maras. Přes kamenné plotny příkrým svahem do údolí. Kolena a šlapky jsou v prdeli. Sestupem se trápím několik dalších hodin až nakonec padnu vysílený dole u našeho stanu. Potřebuju sprchu jako sůl. Kdyby mě tak ale do ní mohli odvézt na kolečkovém křesle. Teď bych nerad viděl rentgenový snímek mých kolen. Kolem se pasou krávy a při pohledu na mně jdou raději pryč. Jirka už má vypráno, já na praní kašlu. Ty moje trenky/ponožky budou muset 3 dny vydržet :). U sprchy je fronta. Vaříme si kafe z posledních zásob a guláš z pytlíku. Mezitím se prostranství před sprchou vyprázdnilo, takže tam hned hupsnu. Už mi ani nepříjde, že voda má tak mínus 15 stupňů :). Je to maso, ale ten nános špíny ze mně musí pryč. Několikadenní zažraná vrstva opalovacího krému nechce v ledové vodě povolit. No co, alepoň jsem to zkusil. Teď bych si dal druhé kafe s něčím sladkým. Sakva, není ani jedno z toho. Asi si uděláme brkaši..... O 30 minut později... Jo, s kořením to bylo fajn :). Chatárovi včera turisti vykoupili všechno pečivo, takže na nás nezbylo nic :(. Asi zalezeme do stanu a ráno uvidíme.

 17.6.2011

Noc byla větrná jako ďas. Lomcovalo to s celým stanem. Ze svahu se na nás dolů vrhaly poryvy větru, ale Jirka stan ukotvil, na rozdíl od jiných individuí v tábořišti, dobře. Dle nočního míhání světel baterek hádám, že někteří takové štěstí neměli :). Ráno ale vypadá jinak, je modro a slunce vystrkuje čumák nad východním hřebenem hor. Je snad nejteplejší ráno ze celou dobu naší cesty. Nic nás dnes nehoní a tak v poklidu balíme vydáváme se nejprve ve směru GR20, abychom po chvíli odbočili na vedlejší trasu, která by snad měla směřovat k vesničce Quenza. Tam máme v plánu chytnout stopa do Ajaccia. V začínajícím parnu střídavě klesáme a stoupáme. Několikrát zabloudíme, protože značení trasy se rapidně zhoršilo. Slunce už neúprosně žhne do našich dutých lebek. Okolí je vyprahlé, jako by tu nepršelo nejméně rok. Po poledni jsme v Quenze a označení "vesnička" je možná pro toto místo až příliš hrdé :). Chcípl tu zkrátka pes. Vytahujeme ceduli "AJACCIO" a přesunujeme se kousek za vesnici. Ceduli drží Jirka, protože má prokazatelně důvěryhodnější obličej :). Po chvilce nám staví paní v citroenu a posunky ukazuje, že nás hodí o kousek dál. Anglicky teda neumí ani prd. Supr. Řeže zatáčky v protisměru, jakoby se nechumelilo (ono taky nechumelí). Vyhodí nás asi po pěti kilometrech. Popojdeme do stínu, ale i tak je jako v peci. Máme ale štěstí. Asi do půl hoďky nám zastavuje skříňové stěhovací auto s mladým týpkem. Jmenuje se Andreas a anglicky se snaží zdatně komunikovat, i když si plete slova :). Bágly hážeme dozadu a už frčíme v roztřesené kabině směr Ajaccio. Lámanou anglinou nám sděluje, že nejede až do Ajaccia, ale kousek před něj. Což nám vůbec nevadí. Korsickými úzkými a klikatými cestami se kodrcáme skrze korsické centrální pásmo. V malých, kamenných vesničkách se nám chce zavolat "Zastav! Tady si to chceme prohlédnout!", ale prdíme na to. To by stálo za samostatnou návštěvu, prozkoumat vnitrozemí s autem. Okýnka jsou stažená komplet dolů a kabinou profukuje jako blázen. Jirka sedí u okna a celou cestu má zaražený prst až po druhý článek v uchu, aby to neodnesl zánětem :). Asi po dvou hodinách (odhad, nedíval jsem se na hodinky) se v dohledu objevuje příbřežní Ajaccio. Kousek před ním Andreas sjíždí z hlavního tahu a říká, že odstaví tohle služební auto a veme nás až do Ajaccia svým autem. Pecka! Přesedáme do jeho Peugeotu a za chvíli vjíždíme do Ajaccia. Moc hezké přístavní městečko, připomínající Nice. Ale to vedro je hnus, velebnosti! Loučíme se s Andreasem a jdeme najít přístavní terminály. Zrada! Zítřejší půlnoční plavba do Nice je zrušena! A kua... Posílají nás ke konkureční společnosti o pár desítek metrů dále. U okýnka "Corsica Ferries" stojíme krátkou frontu a sláva! Úředník mluví anglicky a není problém si koupit dva lístky na zítra 8 hod. ráno. Chci platit kartou, ale já blbec jsem si z báglu vzal místo peněženky kapsičku na paměťové karty :). Bágl je uprostřed haly, ale Jirka má kartu u sebe a tak platí on. Ráno máme být v terminálu 40 minut před vyplutím. Ani v přístavu ani v malém vlakovém nádraží nemají úschovny zavazadel. Vysvětlují, že vše bylo zrušeno kvůli "Buum, bum bum, buuum..." Každý si ten boj za svobodu zkrátka představuje po svém. To je trochu problém, protože s našimi bágly se po městě chodit nedá. Budujeme si proto minizákladnu v malém stínu korsického javoru u kamenné zídky s výhledem na terminály a moře. Střídavě se vydáváme do rušných uliček Ajaccia. Jeden je vždycky pryč a druhý hlídá bágly, pak se vyměníme. Jsem v první hlídací směně a živím se sušenkami a banánovým džusem z místního Intersparu. Všímám si, že zdejší řidiči vůbec nepoužívají směrovky, když chtějí odbočit. Jo, v Intersparu jsme potkali jakéhosi napůl bezdomovce - čecha. Vypadal dost omšele, vydělává si zde všelijak, zrovna dnes ze sebe dělá šaška. Jirka ho později potkává na pouliční slavnosti převlečeného za pytel brambor. Jirka se z první obchůzky vrátil s infem, že dnes budeme spát na pláži. Kousek za přístavem je prý jakési odlehlejší místo. Prý mu dal tip ten bezdomovec, vojáci tam údajně chodí na kontroly jen občas :). V uličkách proudí spousta lidí, dávám si pár zmrzlin (2 kopečky za našich cca 100,-Kč) a večer se pomalu blíží. Teplota trošku klesla, což je jen dobře. Ale všechno je rozpálené jako hrnčířská pec. Pláž jsme nakonec zavrhli a připravujeme se na přečkání noci na lavičce.

18.6.2011

Ugh, celou noc vzhůru s občasným posezením na nepohodlné lavičce, masox. Jsme ospalí jako kráva. Jirka si v noci u poklopu kanálu něčeho všiml a říkal, že je to asi myš. Byl to pěkně macatý šváb. Dva by možná byli schopni odtáhnout kočku. Přes noc jezdilo poměrně hodně policejních aut, asi tady nemají limity na benzín. Ale místní specialitou je mládež na ječících skůtrech. Ať jsou dvě hodiny odpoledne nebo po půlnoci, prohání se ulicemi jako šílení. Asi ve tři ráno přichází do pekárny naproti pekař a začínají se dělat dobroty na dnešní den, to mu teda nezávidíme. Všechny obchody začaly k večeru zavírat už kolem osmé, čekali jsme, že páteční večer bude vše otevřeno déle. Nějak v pět ráno přichází krize a hlava mi se zaduněním padá na opěradlo lavičky. Boule na čele z jedné strany. Je třeba si udělat ještě jednu na straně druhé :). Probdělá noc byl teda zážitek. Po sedmé se naloďujeme na trajekt do Nice a zjistíme, že tentokrát lístky nejsou na konkrétní sedadla, ale na určitou oblast. Místo vcelku pohodlných sedadel, ve kterých jsme strávili cestu sem, máme teď takové nízké barové žebráky. Nedá se v tom vůbec pohodlně usadit, natož opřít! F*CK! 6 hodin do Nice beze spánku. Jdu si pro kafe.... Do pr... KUA! Obsluha neuměla ani slovo anglicky a ať jsem mu ukazoval rukama nohama, že chci TWO BIIIIG COFFEES, tak mi přistrkuje dva náprstky s pressem. Grrrr. Další rundu půjde vyřídit Jirka, má lepší komunikační schopnosti a navíc jsme zjistili, že jedna ze stewardek je slovenka, už jsme se seznámili :). Já chci spát! :(. Nějaké německé bravčové si pár metrů ode mne sundalo boty a natáhlo se přes 4 sedačky. No comment. Teď jsme se ptali slovenské stewardky, jak máme barmanovi říct, že chceme velké kafe, protože nám udělal dva malé prcky. Ta se začla divit, jelikož malé kafe si člověk musí údajně speciálně vyžádat, jinak dělají velké automaticky :))). Hajzly tady mají skoro zrcadlovou podlahu. Když tam sedím, tak koukám na podlaze na odraz toho druhého ve vedlejší kabince... vtipné :). Áááá, čas oběda. Probírám se polámaný, s hlavou ležící na stole. Probrala mne vůně z kuchyně. U pultu se začínají houfovat lidé. Jirka prozřetelně vyrazil mezi prvními a za chvíli nese řízek, tenký jako list papíru, a hranolky. Hltáme společně, ale k poctivému řízku s chlebem, který Jirka donesl na nádraží jako naturálie první den naší výpravy, to má sakva daleko. Mno, pro dva to je málo, teď jdu do fronty já a vybírám talíř mořských potvor - směs krevet, grundlí a kalamárů s hranolky. Dále čokoládový desert v kelímku a podlouhlé, chlazené čokoládové cosi. Jíme druhé kolo našeho oběda. Směs na talíři nám naše pohledy oplácí :). Obzvláště ty malé rybičky mají smutný pohled. Sakva, ta kombinace hromady čokoládového krému a mořských živočichů neudělala dobře našim zažívacím ústrojím. Jirka letěl na záchod a já hned po něm. Počasí na volném moři se horší a zatím to vypadá, že do Nice připlujeme v dešti. Ale pozor, změna! V Nice vystupujeme z lodi do tropického počasí a žhnoucího slunce. Je tak 35 ve stínu. Okamžitě se známým směrem vydáváme k tramvaji, kupujeme jízdenky i na zítra a přemisťujeme se ke stejnému hotýlku, ze kterého jsme před 14 dny odjížděli směrem na Korsiku. Recepční se usmívá, pamatuje si na nás, i když teď máme poněkud delší fousy. Opět máme štěstí jako prase, v Nice právě probíhají nějaké oslavy a město je narvané k prasknutí. Recepční má poslední volný pokoj za 62 éček. Další noc trávit na ulici určitě nechceme, takže bez nějakého velkého váhání souhlasíme. Paráda, smýváme ze sebe horskou špínu a vyrážíme do města. Dáváme si rozchod s tím, že se sejdeme v hotelu. Hned se nasomruju ke stánku se zmrzlinou a dávám si 3 kopečky, balada. Chvíli se motám v obřím obchoďáku a nakonec lezu ven. Vedro na padnutí, v ulicích zástupy lidí, nedá se jimi pomalu ani protlačit. Snažím se dostat do staré čtvrti, že bych nakoupil nějaké suvenýry, ale je to beznadějné. Dostanu se až k náměstí Garibaldi, ale dál ani chlup. Je tam asi tak milión lidí a 3 milióny motorek. Vše asi patří k oslavám. Nedá se nic dělat. Otáčím se a jdu zpět k hotelu. V blízkém marketu nakoupím nějaké jídlo a mířím relaxovat na pokoj. Jirka se objevuje o něco později a taky nese bagetu, salám a hlavně litr a půl pomerančového džusu, což děsně bodlo. Následně se utápíme do říše spánku, abychom vyrovnali včerejší deficit.

19.6.2011

Dnes už jen ve zkratce. Ráno jsme zjistili, že potraviny, které jsme dali na podlahu na kachličky kvůli alespoň mírně nižší teplotě, si našly hordy mravenců. Vše vyhodit. Nepřežil ani sýr s ušlechtilou plísní. Náporu hladového hmyzu odolal jen Jirkův vakuově balený salám a bageta. V klidu se pobalíme a míříme k nedalekému nádraží, odkud jezdí expres linka na letiště. Tam si na ceduli počteme, že na ni nelze použít běžné lístky. Hm, naše včerejší tedy letí do koše. Musíme si koupit zvláštní tarif u řidiče. Na letišti chvili bloudíme a hledáme ten správný terminál. Pak se už v klimatizované hale odbavíme, usadíme se a střídavě vyrážíme utrácet zbylé peníze do letištních obchodů. Asi 10 minut před otevřením gejtu na nás začne anglicky brebentit nějaká baba polednice kvůli výzkumu turismu. Ale když se dozví, že se vracíme z Korsiky, tak se omluví a jde rýt do někoho jiného. Let, až na to že je plný čechů, uběhne rychle a v Praze po vystoupení zjistím, že mi někde na trase z odbaveného zavazadla ukradli trekové hole (doma navíc zjistím, že mi ukradli i čelovku). Příště si už nechám batoh obalit do smršťovací fólie. Teď už nás čeká jenom autobus na vlakové nádraží a Pendolino do Ostravy. Au revoir, Corsica...

Korsika v kostce:

• Nádherná příroda
• Ku*evsky náročný terén (severní část)
• Starší francouzi tvrdošíjně odmítající angličtinu
• Svinsky obtížné stoupání
• Vynikající domácí sýry a maso
• Odporně strmé svahy
• Malebná přístavní městečka
• Svérázný přístup k toaletám obecně
• Volně se pasoucí koně a dobytek na kamenitých stráních
• Zmiňoval jsem už hory pro masochisty?

Pokračování zase od někud jinud někdy příště...