21.3.2025
Super klidná noc, jediný, kdo třísknul dveřmi kufru v autě, jsem byl já. Pár kilometrů od Pohary jsou vodopády Wainui Falls. Už je to řadu let, co jsem tam byl. Ta stezka teď vypadá úplně jinak! Dokonce bych řekl, že vedla i po protějším břehu řeky. Pamatuju si občasné drápání se do svahu s chytáním se za kořeny stromu. Teď je to fungl nová krásná, pohodlná stezka.
V Takace si v pouličním stánku u staré asiatky, které vůbec nerozumím, koupím zeleninové kari a pak to jedu vytrávit procházkou po Pupu hydro walk.
Teď už mířím na vrchol Takaka Hillu, na konec štěrkové Canaan road, kde chci dnes přenocovat. Je to nádherné, odlehlé místo. Posledně jsem tam v noci strašně třepal kosu, tak uvidím, jak teď. Ale ještě předtím sjedu k nedalekým jeskyním Ngarua Caves a tam si dám nanuka.
Při jízdě po uzoučké Canaan Road míjím v protisměru několik aut. Vzájemně se vyhnout je občas horor. Po dojetí stavím stan a suším pár zatuchlých věcí. Západ slunce by dnes měl být v 19:38, to abych kolem sedmé nejpozději vyrazil na skalnatou vyhlídku. To znamená, že si můžu dát jen jeden cider, po dvou bych už netrefil zpátky.
Zase jsem si neuvědomil, že slunce tady nezapadá do oceánu, ale za horské hřbety, takže čas západu je o něco dříve. Doletěl jsem tam zpocený, ale stihl jsem to. Jsem tu úplně sám, jen z údolí se nese občasné ptačí volání.
Cesta zpět rychle tmavnoucím lesem není nic pro slabé povahy. Hlavně, když je člověk sám. Každý pařez se mění v přikrčenou postavu a já co chvíli čekám stisk tesáků na krku. Stan už je navlhlý z padající vlhkosti, bo co.
V Takace si v pouličním stánku u staré asiatky, které vůbec nerozumím, koupím zeleninové kari a pak to jedu vytrávit procházkou po Pupu hydro walk.
Teď už mířím na vrchol Takaka Hillu, na konec štěrkové Canaan road, kde chci dnes přenocovat. Je to nádherné, odlehlé místo. Posledně jsem tam v noci strašně třepal kosu, tak uvidím, jak teď. Ale ještě předtím sjedu k nedalekým jeskyním Ngarua Caves a tam si dám nanuka.
Při jízdě po uzoučké Canaan Road míjím v protisměru několik aut. Vzájemně se vyhnout je občas horor. Po dojetí stavím stan a suším pár zatuchlých věcí. Západ slunce by dnes měl být v 19:38, to abych kolem sedmé nejpozději vyrazil na skalnatou vyhlídku. To znamená, že si můžu dát jen jeden cider, po dvou bych už netrefil zpátky.
Zase jsem si neuvědomil, že slunce tady nezapadá do oceánu, ale za horské hřbety, takže čas západu je o něco dříve. Doletěl jsem tam zpocený, ale stihl jsem to. Jsem tu úplně sám, jen z údolí se nese občasné ptačí volání.
Cesta zpět rychle tmavnoucím lesem není nic pro slabé povahy. Hlavně, když je člověk sám. Každý pařez se mění v přikrčenou postavu a já co chvíli čekám stisk tesáků na krku. Stan už je navlhlý z padající vlhkosti, bo co.
