12.2.2020

    Na NZ už jsem přistával za slunečna, deště, v mracích, ale v noci ještě ne. Před pátou hodinou ranní po nepředstavitelně útrpném šestnáct a půl hodiny trvajícím letu s černochem vedle mne, který neustále okupoval můj osobní prostor, dosedáme na přistávací plochu aucklandského letiště. Takové dlouhé lety se v turistické třídě - alias dobytčáku - nedají vydržet! Na letišti jde vše jak na drátkách, imigrační, bio kontrola a už stepuju v letištní hale(¤). Juhú! Venku je pořád tma, musím počkat až v 6 hodin otevřou pobočku Apexu. Zatím se rychle osprchuju ve spartánské letištní sprše.

    Volám Apex, ať pro mně pošlou a jdu čekat ven do tmy před terminál (¤). Bunda musí dolů, je tu horká letní noc :). V Apexu se mne ujme maorská holka, ale je úsměvavá a příjemná. Přistaví mi auto, podepíšu papíry a chci odjet. Auto se nechce hnout. Trapas. Motor skučí a auto stojí. Jdu se jí zeptat co a jak a dozvídám se funkcionalitu malého skrytého pedálu, kterého jsem si všiml už minule a nevěděl, k čemu slouží. Je to ruční brzda :D.

    Jedu do supermarketu Countdown u letiště (¤) nakoupit nezbytné suroviny k přežití. Parkoviště je skoro prázdné a blankytně modrá obloha slibuje super počasí. Jízda ranní dopravní špičkou předměstími Aucklandu vás vyškolí velice rychle. Ale jde poznat znatelně nižší agresivita než v našem silničním provozu.

    Stačí popojet pár kilometrů jižně od Aucklandu a už se vám do okýnka začne linout cikádí řev a automobilový provoz řídne až úplně mizí. U majáku na Manukau Heads(¤) není vůbec nikdo. Je tak 30 stupňů a slunce žhne jako blázen. V Port Waikato (¤) se projdu písečnými dunami, ale je to jako chodit v troubě. Krajina a silnice jižně od Waikato je lido a auto prázdná. Částečně za to určitě může i štěrková cesta (¤), na kterou si každý se svým autem netroufne. A to je jen dobře :). Z okolních kopců, porostlých vyprahlou žlutou trávou, trčí pískovcová skaliska. Jede se krásně, někde tady se natáčela scéna z prvního dílu Pána Prstenů, kde Aragorn přivede hobity ke staré strážní věži Amon-Sul. Projedu kolem jeskyní u Nikau Cafe (¤) a dále až k Raglanu(¤).

    Nejprve omrknu tábořiště Te Kopua Whanau, ale je to levný, větrný, ošuntělý plac s nejlepšími místy pro stany obsazenými již pravděpodobně delší dobu hipíko táborníky. Otáčím se a jedu do normálního kempu(¤), který je kousek vedle. Postavím stan a zalehnu, i když je teprve šest hodin večer. 2 dny jsem prakticky nespal.