26.2.2020

    Večer kolem desáté dorazila do kempu jedna bláznivá ženská s chlapem. Většina osazenstva kempu už byla zalezlá ve stanech a ona se promenáduje kempem a nahlas se s tím chlapem vybavuje. Ona tu chlebárnu nezavřela asi do jedné hodiny po půlnoci. Její druh jen reagoval složitým slovním spojením "Hmm", "Mmm" a případně to opestřil "Ehmm". Chudák...

    Ráno vystrčím hlavu ze stanu a obloha je krásně modrá! Po hladině jezera se převalují chuchvalce mlhy. Slunce vychází. Juchů! Že by? Kolem stanu pochodují tři hnědé kachny. Sbalím se a vyrážím na x desítek kilometrů dlouhou štěrkovou cestu(¤), lemující východní břeh jezera Waikaremoana. Cesta je to hrozná, samá díra. Většinou se dá je tak 30 km/hod., jinak je to na zničení auta.

    Asi jsem to zakřikl, na obzoru se ukazují mraky, chvíli mrholí, ale slunce nakonec vyhrává. Cesta vede podél skalisek a na cestě jsou všude popadané šutry, některé mají tak 50 kilo. Zahnu na Minginui Road(¤) po osmi kilometrech jsem na začátku(¤) okružního Whirinaki Waterfalls tracku k vodopádům. Je to něco přes deset kilometrů. Stezka celkem ujde, je skoro bez převýšení, ale vodopády nuda, nejde je přes křoviska téměř vidět.

    Jestli jsem na Jižním ostrově potkal jednoho, dva maory, tak tady, ve východní části Severního ostrova jsou dominantní rasou, jsou všude. Mířím k severu a v prvním větším městečku Murupara chci nakoupit potraviny(¤). Zastavím před 4Square a bojím se vystoupit. Je to tu jak o půlnoci v Bronxu 80tých let. Přehlídka hrůzyplných maorských individuí. Ani neotevírám dveře a jedu dále až do Whakatane u mořského pobřeží. Tam se uklidním nanukem a zapadnu do Ohope Top10 kempu (¤).