19-20.3.2020

    Ráno prásknu čelem do nízkého dřevěného trámu přístřešku vedle chatky, kde je zaparkované auto. Krvavý šrám a boule na čele. Bezva. Události teď popisuji zpaměti, slévají se mi v jednu nepřehlednou šmouhu :D. Vrácení auta i nástup do letadla probíhají bez nepředvídaných událostí. V letadle si dám rybu na kari s neidentifikovatelnou zeleninou a výbornou jablečno-skořicovou zmrzku. V salátu je plátek nerozkousatelného hovězího masa. Žvýkám ho pár minut a furt má stejnou konzistenci. Ind za mnou nepřetržitě vytahuje a zatahuje roletku okna. Vždycky s tím jebne tak, že mám slabší infarkt.

    V Singapuru projíždím zprávy a dovídám se, že Švýcarsko uzavřelo hranice. Mmmmm.., Ještě nevím, jestli to pro mně něco znamená. Baba, sedící vedle mne, v letu ze Singapuru do Zurichu furt vše kolem sebe utírá hygienickým kapesníčkem. Pak v klidu vytáhne z kapsy sedadla katalog, kterým listovalo tak tisíc lidí před ní. V Zurychu začínají zmatky. Je šest ráno a v halách u přepážek nikdo. Nevím, jak se mám dostat k batohu, abych s ním mohl pokračovat do Amsterdamu. Hranice jsou zavřeny, ven k pásu se zavazadly mě imigrační nepustí. Fuck! Pochoduju prázdnými chodbami sem a tam a snažím se někoho najít. U jedné z opuštěných přepážek je telefon s cedulkou, že stačí zvednout sluchátko a budu spojen. All right, německy umím akorát Auf Wiedersehen a Hände hoch! Ve sluchátku se ozve mužský hlas a já opatrně zkouším - Can I speak English, please? Naštěstí se okamžitě ozve kladná odpověď naučenou angličtinou, které lze rozumět. Snažím se popsat můj problém, že potřebuji své zavazadlo, pro které musím do švýcarského prostoru, abych mohl pokračovat v letu. Chlapík mi oznamuje, že mám smůlu, protože nejsem Švýcar a nemůžu překročit hranice. Asi pět minut se dohadujeme až mi nakonec vyčerpaným hlasem oznámí, že mu nerozumím :D. Poděkuji a položím sluchátko. Naštěstí se u přepážky objevily dvě paní, které někam zavolají a když prý ukážu u imigračního v mobilu svou návaznou letenku, pustí mne ven. Hurá! Mají pravdu! V kukani sedící imigrační důstojnice mne po krátkém studiu letenky v mém mobilu pouští ven.

    U pásu se zavazadly je pusto. Můj batoh nikde! Byl jsem pryč dost dlouho. Panika! Mířím ke ztrátám a nálezům, kde je fronta lidí. Po chvíli zahlédnu můj batoh v transportním vozíku nedaleko. Asi sebraná zavazadla, co si nikdo z pásu nevzal. Vyrvu bágl a jdu se odbavit na let do Amsterdamu. Teď už jsem v klidu. Potuluji se prázdnými chodbami letiště. Všechno je oblepeno páskami a zavřeno. Našel jsem jen otevřeného Burger Kinga.

    Let z Zurychu do Amsterdamu a pak do Prahy je v pohodě. Abych stihl jediný vlak, který dnes jede večer do Ostravy, skočím do taxíku u letiště, který mne za naprosto šílenou sumu odveze na nádraží.

    Připadám si jak v půlnočním království, všichni v rouškách, nepříjemní a v konfrontační náladě... já chci zpátky! :(. Kolem půlnoci jsem doma. To bylo zatím nejšílenější cestování tam i zpět, co jsem zažil. Už aby byla covid vakcína. Jinak se mé předpokládané dva roky prodlouží a já budu muset zkysnout tady, v zemi, kde je každý specialista na úplně všechno :D.