27.2.2020

    Spal jsem v klidu, byl jsem totiž obklíčen obytnými vozy bohatých západoevropských důchodců. Včera večer jsem se musel sprchovat v ledové vodě. I přes mou snahu a studium návodu k použití na vnější straně sprch jsem nepochopil jejich systém vnějších a vnitřních tlačítek. Teplá voda mi tekla jednu minutu.

    Ale po ránu už švihám po Pacific Coast Highway(¤) k nejvýchodnějšímu bodu Severního ostrova Nového Zélandu - majáku na East Cape. Jede se supr, slunce nad mořem a okolní zelené kopečky (tady už zelené jsou, asi tu více prší) mi nastolují mír v duši :D. Jak se prokousávám kilometry více a více k východu po pobřežní cestě přes Whitianga(¤), Te Kaha(¤) a Whangaparaoa(¤), tak provoz aut rapidně slábne a nakonec úplně vymizí. Super!

    Řídké osady maorského obyvatelstva jsou občas lemovány cedulemi "This is Maori land!" a podobnými hesly. Po posledních deseti kilometrech štěrkovou cestou(¤) nádhernou krajinou podél pobřežních hor, porostlých hustou vegetací, se pomalinku blížím ke vzdálenému majáku. Slabý vánek mi otevřeným okýnkem přináší slanou vůni moře. Tyto okamžiky si budu pamatovat hodně dlouho :).

    Pod majákem na konci světa je malá usedlost(¤). Volně se tu pasou koně. Idylka. Vystoupám k majáku a vidím pár ostrovů, musím pak nastudovat mapu. Je sqělé počasí. Jedu pomalu stejnou cestou zpět a končím v kempu v Awakeri Hot Springs(¤). Mají tu horké prameny. Zjistím to, když v lezu pod sprchu. Smrad zkažených vajec :). Prameny jim napájí i sprchy.