18.2.2020

    Navzdory předchozímu dešti byla tropická noc. S příchodem tmy ztichnul celý kemp a nočním tvorům začal rej. Vačice vřískaly, sovička morepork neúnavně houkala a další noční ptáci dělali společně kravál. Kolem stanu bylo slyšet tiché našlapování. Od brzkého rána se směny vystřídaly. Kohouti ve Whangamomoně jsou extrémně vytrvalí, vyřvávali od pěti do osmi. K nim se přidalo ržání koní, kterým z protějšího svahu odpovídali volně se pasoucí jedinci. Je zase pod mrakem a dusno. Odrostlá kuřata se hemží kolem, vypadají jako porostlá srstí a ne peřím.

    Dám si kafe, oloupu z podrážek vrstvu drůbežích hoven, odeženu kachnu ať ji nepřejedu a pokračuji po Forgotten World Highway východně(¤). Po cestě se volně procházejí ovce, krávy a kozy. V takové zatáčce je to občas adrenalin. Projedu Moki Tunel (¤) a u malé cedulky Rerekapa Falls opouštím hlavní silnici a dělám si desetikilometrovou zajížďku k asi hodinovému treku k vodopádům. Je to taková hezká větší tůňka, ale pro většinu turistů pravděpodobně neznámá. Stezka k vodopádům je lemována ostružiníky, cpu se se nonstop.

    Po návratu k autu se zastavím až v Taumarunui(¤) a přeplánuju trochu trasu. Neustále totiž střídavě prší nebo svítí slunce. Sjíždím dolů k jihu podél západní hranice národního parku Tongariro až k vesničce Raetihi, kam dojíždím za hustého deště. Beru si v kempu(¤) chatku (spíše kostku sbitou z dřevotřískových desek) za 70 dolarů, omg.