13.2.2020

    Ráno kolem šesté ještě vše kolem mne spí, nehodlám čekat, až se proberou. Balím se a jedu prázdným městečkem do místního miniobchodu nakoupit. Když se vracím zpět k zaparkovanému autu, tak mi nějaký místní blb začne vyčítat, že na poloprázdném parkingu stojím jedním kolem na čáře. Raglan je celý utopený v ranní mlze, ze které čouhají vrcholky palem(¤).

    Mířím k vodopádu Bridal veil (nevěstin závoj) (¤). Parkoviště(¤) je prázdné, nechápu. Asi jsem fakt vstal příliš brzy :D. Vodopád je fajn, od parkingu k němu vede asi desetiminutová stezka, vhodná i pro kancelářské krysy. Au! Muchnička, zahryznutá v loktu!

    Zpátky na parkovišti mi vypadne mobil displejem na zem, až se odštípne kus ochranného plastu. A co, ten mobil už mám 6 měsíců, takže je stejně morálně zastaralý = zralý na výměnu.

    Po štěrkové cestě dojíždím ke startu Wairake treku na horu Karioi. S nelibostí sleduju opar, táhnoucí se od moře, ale snad z něj pršet nebude. Začátek treku je mezi pastvinami na farmě. Musím se prodírat mezi krávami. Já z nich mám fakt strach. Jako městský člověk nevím, jak se k nim chovat. Některé jdou pomalu ke mně! Nemám u sebe žádná kravská kokina :(. Drápu se dvě hodiny lesem na vrchol, zpocený jak čuně. Tam už posedává kluk s hodně tlustou holkou, asi přišli trasou ze severu, ta je prý ještě náročnější. Tu holku musel nahoru vynést vrtulník, jinak si to nedokážu vysvětlit. Vrcholek je celý zahalen v mlze. Viditelnost prd. A přitom mělo být vidět daleko na moře. Mno... Obracím se a šmajdám mezi krávami zpátky k autu.

    Mám pocit, že moje navigace mne navádí štěrkovými cestami schválně. Děsně se práší a jemný prach je v autě úplně všude. Na úzké cestě dohoním stádo ovcí s pasákem na čtyřkolce a psem. Stádo je roztáhnuté po celé cestě. Jedu pomalu za nimi, ale pasák zastaví a jde ke mně. Nakloní se mi do okýnka (je to takový 150 kg venkovský týpek v propoceném tílku) a něco mi vykládá a gestikuluje rukama, rozumím prd. Ale pak ukáže rukou dopředu a pokyne mi. Nechápu sice co chce, ale jedu krokem ke stádu. To ještě netuším, že budu mít tu čest vidět ovčáckého psa v praxi. Po zvláštním zahvízdání vyrazí pes ke stádu a žene ho na okraj cesty. Já raději zůstávám stát. Po další sérii hvizdů pes nahání stádo kolem mne zpátky k pasákovi, takže mám cestu před sebou volnou. To čumím :D.

    Po dalších 15 kilometrech v kotoučích prachu se konečně mění štěrk v asfalt a já vjíždím do vesničky Kawhia (¤). Už druhý den je super počasí. V jednom z místních kempů (¤) vyhodím kotvu a v recepci mne opět překvapuje maník otázkou, kde jsem byl. To je vždycky šrapnel jaxviňa, v tu chvíli mám pokaždé okno :D. Stavím a ukotvuju stan, je nějak větrno.