22.2.2020

    Po opuštění Castlepointu jedu celé dopoledne v dešti pomalu štěrkovými cestami. Kraj okolo je opravdu trochu civilizací netknutý :). Nad kopci, pokrytými žlutou, vyprahlou trávou, se převalují hustá, černá mračna. V jedné z nepřehledných zatáček dupnu na brzdu. Proti mně se sune stádo krav, roztažené po celé cestě. Stojím a čekám, co jako bude. Krávy jdou pomalu ke mně, mezi nima je i býk a za pochodu jednu krávu obšťastňuje. Za stádem vidím honáka na čtyřkolce. Naštěstí mi žádná z krav neskáče na kapotu. Pasák projíždí kolem mne a vesele mi s úsměvem kyne na pozdrav :D a já pokračuji dále.

    Po desítkách kilometrů opatrné jízdy po zrádném štěrkovém povrchu jsem téměř u vodopádů Waihi. Kilometr od cíle je u cesty cedulka - Vodopády dočasně uzavřeny - KUA! Nicméně dojedu až tam, stejně prší. Stezka k vodopádům je zahrazena prkennou stěnou, tolik projetého benzínu... Pokračuji dále a projíždím měsíční krajinou, se svahy totálně vymlácenými od stromů, jako po výbuchu. Těžba dřeva ultra provedení.

    Přijíždím k místu s nejdelším názvem na světě "Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu" (¤). Je to kopec, ale veřejnosti nepřístupný, vedle cesty stojí alespoň cedule se jménem, ať se mají turisté u čeho vyfotit :).

    Projíždím pár polozapomenutých vesnic až do Waipawa(¤), kde má být podle Campermate dobrý kemp(¤). Mno, obsluha je fajn přátelský chlapík, ale osazenstvo kempu jsou samí různí bezdomáči, kteří zde trvale bydlí. Nevím, kde si postavit stan, abych od jejich kutlochů byl co nejdále. Nakonec ho postavím mezi dva zdánlivě opuštěné, rezavé karavany. Snad mně v noci nikdo nevyhodí. Začíná dunět hrom a lítat blesky. Honem do stanu a začíná průtrž. Hajzly a sprchy jsou hnus, špína. Po stěnách lezou kobylky, můry a pavouci... Kolem stanu v noci cinká rolnička na obojku kempové kočky.