Hobití šílenství pokračuje :D. Ráno je pod mrakem, ale do devíti hodin začíná slunce ukazovat svou přívětivější tvář. Opustit tábořiště je nutné do desíti hodin, rezervaci Hobitína mám na jednu odpoledne. Poflakuju se okolo a před desátou odjíždím ke Shire's Rest. Je nádherně. Dávám si muffin s longblackem, sedím venku u stolů z masivního dřeva. Přede mnou přes cestu se svahy Hobitího kraje koupou ve sluneční záři = naprostá idylka a totální životní rovnováha. Našel jsem své Shangri-La :D. Mám pár hodin času.

    Sledovat ten cvrkot okolo mne neuvěřitelně uklidňuje, pozorovat lidi, plnící si své životní sny. Jo, stydím se :D. Magie tohoto místa rozdrolila mé obranné mechanismy na prach. Bookuju zítřek ráno a zaokrouhluju počet návštěv Hobitína na pět. "Prstenů moci" bylo 20, ale tolik návštěv letos asi nestihnu. Dnes v noci a zítra ráno bude možná pršet, za deště jsem v Hobitíně ještě nebyl. Taky musí být super večerní prohlídky spojené s večeří. Vodí vás pak Hobitínem, osvětleným barevnými lampičkami a tak. To bude mít atmosféru jako kráva. Ale tyhle večerní "bankety" jsou vyprodané měsíce dopředu.

    Hobitín zkrátka zbořil můj připravený cestovní itinerář jako domeček z karet. Je to s přehledem můj největší letošní úlet. Po prohlídce sedím v zahradě Shire's Restu a v teplém odpoledni cítím, že od života už nechci nic :D. Jo, bookuju si i pátek podvečer. Udělám si mezitím krátkou zajížďku ke Coromandelu. Dnes se vyspím zase u Brocka.

 

    Podle aktualizované předpovědi mělo začít pršet až později ráno, ale už od šesté ranní začínají dělat Dánové nebo Holanďané v kempu brajgl a balit stany. Asi mají lepší předpověď, za chvíli leje jak z konve. Po nějaké době vykouknu ze stanu a na obloze je jednolitá, šedá deka a prší. Kolem osmé déšť na chvíli polevuje do mrholení a já honem balím stan, než se zase rozprší. Parking u Shire's Rest je prázdný a vypadá, že přestává pršet! Na obloze se objevují a mizí modré fleky, asi Gandalf :D.

    Trochu jsem to zakřikl, zůstává zataženo a v Hobitíně během prohlídky několikrát sprchne. Počasí má obrovský vliv na to, jak dané místo vnímáme, někteří budou dnes asi odjíždět se smíšenými pocity. Když je hezky, tak v Hobitíně poletují motýli, bzučí hmyz, pobíhají sem a tam slípky pukeko a štěbetají ptáci. Dnes si každý nefotí patnáct selfíček u každé nory. Světlo je na prd, fotky nevypadají dobře. Už nebudu popisovat, co se mi všechno honí v hlavě, dál se tu ztrapňovat nebudu :D, ale asi spojím deníkové dny v jeden kus - Hobitín - a prsknu pár fotek.

    Další rezervačky mám kvůli počasí od pátku do úterý. Teď jedu ke Coromandelu, mám necelé dva dny čas. Příští Hobitín je v pátek večer. Cestou strašně leje. Nedá se podniknout vůbec nic. Tak dojíždím až do Waihi(¤) a v kempu si beru malý pokojík v dřevěné budově. Samo, že hned jak se zabydlím, vychází slunce a je hezky.

 

    V dřevěné budově s pokojíky jsem byl asi sám, jen jednou jsem v noci slyšel podezřelé zvuky, ale nic se nedělo. Po ránu je zataženo a já jedu severním směrem k Whangamata a zahnu na lesní cestu k začátku treku "Luck at last mine". Do pr... cedule, že všechny místní stezky jsou kvůli kácení dřeva uzavřeny. No nic, o pár kilometrů severněji jsou dvě kratší trasy Broken Hills Battery k rozpadlým pozůstatkům dávné těžební činnosti. V lese jsou i staré těžební tunely, vytesané ve skále. Do jednoho z nich vlezu, rozsvítím baterku a na nízkém stropě asi 10 centimetrů nad mou hlavou jsou přichycení jeskynní cvrčci. Celkem velké potvůrky a pro mně trochu šok :D.
    Zpátky na hlavní cestě zamířím ke skalnatému pahorku Mt. Paku nad městečkem Tairua (¤). Už jsem nedaleko turisticky profláknuté Cathedral Cove. Nejdříve zastavím u místa staré opevněné maorské vesnice Pa u Te Pare Pointu(¤). Nebyl jsem tu už před 11 lety? Musím pak mrknout na staré fotky. Rozhledy na zátoku i Cathedral Cove jsou fajn. Pak ale uvidím v Hahei obří záchytné parkoviště pro návštěvníky Cathedral Cove, ze kterého pendluje autobus sem a tam. Parkoviště je tak ze 75% plné. OMG, to asi vynechám. Dám si raději moje první letošní Fish&Chips. Zdlábnu je v autě.

    Teď už se jen v klidu přesouvám přes Kaimarama(¤), Whitianga(¤), Kuaotonu(¤) až do Coromandelu. Fuj, cesta je samá zatáčka(¤) nahoru a dolů. Podle pozitivních Camper Mate recenzí jsem si vybral kemp Long Bay motor camp(¤). No to jsem si dal. Zase kemp plný karavanů, minimum místa pro stany a ještě nemůžu mít stan u auta. V chatkách vedle zdejší vidláci nebo rybáři chlastají a chechtají se na celé kolo. No to bude noc... Alespoň je tady krásný západ slunce. Sedím na pláži sleduji pomalu mizící kotouč, nořící se do mořské hladiny.

 

    Mno, tak nevím, jestli už nebudu zůstávat jen v zavedených TOP10 nebo Kiwi kempech. Abych platil za noc vedle bandy řvoucích, zpívajících, na kytaru hrajících, ožralých místních vidláků (pardon, pitoreskních místních obyvatel), to se mi moc nechce.

    Z Coromandelu přes pár vyhlídek dojedu do Waiomu(¤) k asi hodinové stezce damaroňovým hájkem. Pokračuji přes Thames a Awaiti zpátky k jihu na Buckland Road 'domů' k Hobitínu :D. Mám podvečerní poslední prohlídku v 17 hodin. Předtím zastavím u Brocka, domluvím se s ním, že u něj pár dní zůstanu, postavím stan a jedu ke Shire's Rest. Mám něco času a tak se oživuji long blackem a následně zmrzkou s čerstvým passion fruit.

    Podvečerní světlo je na fotky fajn, ale je částečně zataženo. Jsme poslední prohlídková skupina a za námi se už nikdo Hobitínem netrousí. Je krásně ticho, úplně jiná atmosféra. Jenom těch mraků mohlo být méně :). Už rozsvěcejí malá, v houštinách ukrytá světýlka. Po prohlídce nás vyklopí v téměř liduprázdném Shire's Rest a já zamířim ke svému dvaapůl kilometru vzdálenému stanu.

    U Brocka sedím v autě s výhledem na širé dálavy a využívám posledního slunečního světla k psaní deníku.

 

    Budí mne slunce, opírající se do celty stanu. Tak by mělo vypadat každé ráno! :D Vystrčím hlavu a výhled na prozářené pastviny mne naplňuje pohodou. Už jsem si tady nacvičil ranní rutinu, po všech ranních nezbytných očišťovacích činnostech se přesunuji ke Shire's Rest a v venkovním posezení pod mohutnými jilmy si dávám ke snídani Long Black a malinový muffin.

    V 11:30 jsem už v autobusu k Hobitínu. Dnes máme průvodce Luise, není tak dobrý jako dřívější průvodci. To i včerejší Kelly, která vypadala, že jí jedno kolečko chybí nebo přebývá, byla věrohodnější. Po návratu se usadím na vyhlídkovou vyvýšenou terasu restaurace a objednám si Fish&Chips. Mají je tu téměř 2x dražší než jinde, ale jsou super. Chutné a s kousky zeleniny. V průběhu jídla se přesunu ke stolům na trávníku dole, abych vstřebal trochu slunce.

    Holka od vstupenkové přepážky se na mně už začíná blbě dívat, co je to za úchyla tady, každý den se tu ometá... :D

 

    Došel mi cider, marmeláda i sýr. Tři základní suroviny pro přežití na Novém Zélandu. Proto ještě před denní dávkou Hobitína skočím do New Worldu v Matamata doplnit proviant. V supermarketu si vzpomenu, že jsem u Brocka nechal u sprchy dobíjet powerbanku, musím ji po cestě vyzvednout.

    Dnes jsem v Hobitíně podroben skautské zkoušce trpělivosti. Dva malí, tipuju tak 8-9 letí španělští nebo francouzští ultraparchanti s rodiči v naší výpravě mi ukázali, co obnáší být rodičem. Od první vteřiny bylo jasné, že je tu vzali dospělí a extrémní znuděnost z nich přímo sálala a hledali, kde se zabavit. Z počátku jen běhali po trávě - to je první věc, na kterou vás průvodce upozorní, nešlapte na trávu, držte se cestiček! Poté začali jen tak škubat všechno, co rostlo podél trasy. A to u rybníka, kde odpočívaly slípky Pukeko a kačeny, zůstali záměrně pozadu, aby se je pokusili vyplašit. Rodiče nic, zřejmě moderní trendy výchovy. Já bych jim lištil takovou, že by hodili šipku po hlavě do rybníka za kačenami. Pak se pokoušeli během pokračující prohlídky ukroutit, ohnout a urvat různé kusy dekorací okolo hobitích nor, to už jsem přestal pozorovat je, ale všímal si jejich rodičů, kterým to bylo pořád totálně šumák. Vrchol tomboly přišel na závěr, kdy po dvaceti volných minutách "U zeleného draka" jsme se měli v průvodcem určený čas všichni sejít pod velkou vrbou. Asi pět minut po termínu v hloučku trpělivě čekáme a průvodce nás furt nemůže spočítat. jeden člověk chybí. Za dalších pár minut se k nám z hospody pomalu šourá otec těch dvou smradů... Tu rodinku bych chtěl za sousedy :D.

    Dávám si opět rybu s hranolky a po šesté večer zapadnu k Brockovi.

 

    Po vykouknutí ze stanu se mlha plazí mezi vzdálenými stromy v krajině pode mnou, stejně jako po příjezdu prstenových přízraků - Nazgůlů - do Kraje. Akorát v té scéně nebyly dráty vysokého napětí :D.

    Dnes na mně vyšel průvodce Sunny, takový poblázněný mlaďoch. Jak mu odpovím, že jsem z CR, tak řene "Ahoj" :D, ale je to Zélanďan. Jeho angličtina je trochu divoká, moc mu nerozumím. Zase začíná cedit, u vstupu do Hobitína je přístřešek, kde jsou k zapůjčení velké deštníky. V Hobitíně pro mne pádí čas jako splašený, než se naděju, jsou dvě hodiy v tahu a U zeleného draka usrkávám nealkoholické ginger beer.

    Je divný tlak, u Brocka se ke stanu táhne smrad z kurníku. Dělím se se slepicemi o dýňový chleba, který mi teda moc nejede. V supermarketu jsem šáhl vedle. Večer za totálního lijáku lezu do stanu. Teď slepicím kurník závidím :)

 

    Ochlazuje se. Dnes je průvodcem Nolan, první, který nemá angličtinu jako mateřský jazyk. Ve Shire's res potkávám opět holku od lístkové přepážky. Teď už se ale na mně dívá s krajním podezřením v očích :D. K jídlu si dám hobití Second Breakfast, mňam!

 

    Kosa v noci je čím dál citelnější. Ráno zkřehlýma rukama ani nedokážu vytřepat vodu z durch mokré celty stanu. Dnes si mně pro změnu všim v lístkovém centru kluk a povídá - neviděl jsem tě už tady? :D Těm holkám se snažím vyhýbat. Za průvodkyni máme zase Emily, ta je fajn. U Brocka odpoledne rozhážu poslední zbytky dýňového chleba slepicím, ty ho ocení.

 

    Dnes a zítra už je v předpovědi pouze slunce! Jupí! V Hobitíně už začínám budit reálné podezření. Ve Shire's Rest se mne odpoledne servírka ptá "Ty jsi řidič?". V tom okamžiku jsem otázku blbě pochopil, myslel jsem, že v tom jídle, co si objednávám, je nějaký alkohol a chce mne varovat, a tak přikývnu a říkám, že jo. Ona na to "Aha, protože tě vídám všude okolo" :D. Myslela, jestli tu nepracuju jako řidič.

    Zítra mne čeká loučení s Hobitínem a dlouhá cesta k severu :(.

 

    Stojím na kopci Brockova kempu a v začínajícím ranním slunečním žáru se rozhlížím krajem. Ten pohled minimálně dva roky neuvidím. Sbalím se a za chvíli naposledy parkuju auto u Shire's Rest. Po ranním kafi se poflakuju kolem. Zbývá mi tak půl hoďky a proto si venku sednu na lavičku a zkouším se připojit na wifi, které dnes funguje nadmíru mizerně.

    Najednou u sebe slyším hlas "Tomas?". Vedle mne stojí Russel Alexander (patří mu celá farma, na jejímž území leží Hobitín, a je v každém videu, které vám v autobuse pouští k cestě.) s dalším šlověkem. Šok jaxviňa. Lidi kolem čumí :D. Ten druhý chlapík se představí (pravděpodobně je z public relations) a pak představí Russela. Kua lovím v paměti anglická slovíčka, panika! :D No blábolím něco, ale oni jsou už asi zvyklí. Prý si mně všimli, že dělám Hobití maratón a navštívil ho X krát za sebou a tak mi chtějí nějak poděkovat. Vrzne mi do ruky malý model hobití nory, co dá koupit v obchodě se suvenýry a kšiltovku. Bere mne kolem ramen a děláme společnou fotku pro nějaký jejich magazín. Pak ještě prohodí pár slov, ale mi se už krátí čas k další prohlídce a tak se rozloučíme. No tvl... to jsem teda nečekal, jsem trochu otřesen a proto moji letošní poslední prohlídku Hobitína absolvuji trochu mimo sebe.

    Po návratu je už slabě po jedné odpoledne a já vím, že je nejvyšší čas vyrazit. Očima putuji po žlutých svazích, obklopujících Hobitín, s pasoucími se ovečkami. Zármutek 10/10 :(. Je tu okamžik říci Hobitímu kraji nashledanou. Nikdy bych nevěřil, že se malý kousek země u Buckland Road uprostřed Matamatských farem stane na 14 dní mým domovem. Naprosto mimo plán jsem se nechal pohltit jeho kouzlem. Vyplázl jsem za to balík, ale nelituji ničeho ani v nejmenším. Lidé většinou litují věcí, které neudělali. Měl jsem příležitost potkat lidi různých nátur a charakterů, od nerdů a fanoušků přes netečné jedince, co si jen odškrtli další položku ve svém cestovním itineráři, instagramové slečny lovící selfíčka pro své nohsledy, veselé bláznivé japončíky i rozmazlené parchanty :D.

    Pevně rozhodnut hobití maratón zopakovat vyjíždím z parkoviště a se slzou v oku jako zlomený člověk jedu k Aucklandu. Průjezd odpoledním Aucklandem k Whangateau je pět hodin strašného pekla v dopravních zácpách. Hrůza. V kempu ve Whangateau(¤) se mi moc nelíbí, ale musím to nějak přežít.