14.2.2020
V noci bylo zase dusivé horko. Před dvěma roky na Jižním ostrově jsem skoro pořád ve spacáku klepal kosu v dešti a větru a teď spím nahý. Ty dva roky neuvěřitelně uběhly, naprosto jasně si vybavuju okamžiky a místa z minulé cesty. Jako by se to stalo před týdnem. Jenom maoři jsou rozdíl, na Jižním ostrově jsem narazil tak max na pět jedinců, ale tady jich jsou mraky.
Dnes je 14.2. tudíž importovaný svátek Sv. Valentýna, to mě teda vůbec nebere :D. Ráno mne od čtvrté hodiny budí ptačí koncert, taky je auto i stan samé ptačí hovno. Zaleju si kafe, posnídám balení čokoládových sušenek a jedu ke Kauri lodge(¤), kde by podle mapy měly být kratší treky k damaroním. Nejprve to minu a musím složitě hledat místo k otočení a nakonec zjistím, že se k trekům asi nedostanu. Vše je za plotem u chaty s tábořištěm. Všude mrtvo. Venku stojí náklaďák, kolem kterého pochoduje řidič s mobilem u ucha. Chvíli nerozhodně šmejdím kolem, až nakonec ke mně přichází řidič náklaďáku. Je to úsměvavý sympaťák, treky prý kolem jsou. Ať jdu za ním. Přeskočí plot a kyne mi, že je to OK. Nepracuje tady, ale údajně to nikomu zdejšímu vadit nebude :). Ptá se, jestli jsem z Germany. Po mé odpovědi povídá, že jeho syn má přítelkyni z České republiky. Odvětím, že naše země je kočkami proslulá :D. Za plotem už pak vidím cedule s ukazateli k trekům, ale moc mi to po chuti není, takhle načerno se tu vetřít. Zpátky u hlavní cesty mi ještě ukazuje široké okolí, prý je tu treků více. Poděkuju a rozloučíme se. Treky škrtám, nehodlám se s nikým hádat, že jsem přelezl plot soukromého pozemku.
Popojedu k vodopádům Marokopa (¤), ty jsou fajn. Celkem vysoké, ale kvůli suchu na celém Severním ostrově je tu málo vody. Tráva na kopcích je uschlá na troud. Teď už to nejsou zelené zélandské kopečky :). Kousek od vodopádů je jeskyně Piripiri (¤), dovnitř vedou dřevěné schody na malou vyhlídkovou plošinu. Prvních pět schodů dolů beru po zadku, klouže to jaxviňa :). Bláto mám všude, čuně.
O dalších pár kiláků dále zastavím u skalního oblouku Mangapohue (¤), tam je krásně :), klidně tekoucí říčka ve skalách a minimum lidí. Nezdržím se moc dlouho a jedu k Waitomo (¤). A to je mazec. Tisíc aut na malém prostoru. Placené vyhlídkové plavby loďkami v jeskyních se svítícími červy. S milionem číňanů s koronavirem se mi na loďce tísnit nechce. Smrdí tu komercionalismus až na půdu. Jen to tu zběžně pročmuchám, projdu krátkou Ruakuri bushwalk (¤) a pokračuji k dalším vodopádům Omaru Falls (¤). Jsem tam sám, zase kvůli vodě mají vodopády do impozantnosti daleko :).
Cestou k Mangaotaki bushwalk míjím ceduli s upoutávkou na vodopády Waitanguru Falls, další natáčecí lokaci Pána Prstenů. To si musím poznamenat a doma progooglit. Mangaotaki (¤) je krátká poznávací stezka lesem s popisnými cedulkami u jednotlivých druhů stromů. Už se schyluje k večeru a já jedu do kempu v Awakino (¤). Je to postarší, omšelý kempík se spoustou karavanů, ale přímo na mořském břehu. Jsem na západním pobřeží, takže ideál pro pozorování západu slunce za mořskou hladinu :).
