20.2.2020

    Čekal jsem, že na jezerním břehu budou vodní ptáci v noci dělat bordel, ale byl klid. I ta banda malých parchantů (pardon, dětí), utábořená trochu bokem, byla v klidu. Snídám chleba s pomerančovou marmeládou a dvěma plátky sýra (už druhý týden nesnídám nic jiného :D) a pozoruji jezerní hladinu, pomalu zlátnoucí stoupajícím sluncem. Celým kempem se nese vůně borovic. Budu muset dobrat palivo, chci se dnes přesunout úplně k jihu. Je super počasí, suším trochu stan a rodinka Pukeko vylézá z nočního úkrytu na snídani. Je čas vyrazit.

    Dojíždím do Bulls (¤) a tam zahýbám k pumpě. Sakva, samoobslužná, no nic, studuju ovládání na centrálním pultíku mezi osmi stojany a jdu do toho. Vložte kreditku -- bla bla bla --- vyndejte kreditku --- zahajte tankování. Beru plnou, zavěsím hadici a jedu dále. Po chvíli jízdy si uvědomím, že jsem nedokončil transakci na ovládacím pultu. No, snad tam nebudou místní odteď jezdit pro benzín :).

    Blížím se k pásu pohoří Tararua Range (¤), svahy jsou pokryty stovkami větrných elektráren. Před pár lety se v rokli Manawatu (¤) utrhnul svah a od té doby je tato důležitá spojka skrz pohoří uzavřena. Jezdí se oklikou přes Saddle Road (¤). S přibývající nadmořskou výškou mi zaléhá v uších. Je hic a žhnoucí slunce se opírá do střechy auta. Sjíždím východní stranou Tararua Range dolů a zastavím se v Pahiatua(¤) v New Worldu nakoupit vodu. Moje láhev po několika dnech v teple už začíná smrdět. Lovím v supermarketu wifi, ale je to bída.

    Pořád mířím k jižnímu cípu ostrova. U malé cukrárny někde po cestě zabrzdím u cesty a kradu jejich wifi, to konečně ujde. Při sjíždění(¤) k Pinnacles se přede mnou začínají otevírat omg výhledy na blankytný oceán, ale není kde zastavit na fotku. Auto přede mnou taky lechtá brzdu, ale zastavit prostě není kde :(. U Pinnacles zastavím na louce poblíž cesty. Odbočka skoro není vidět a snadno ji přehlédnete(¤). Je to kaňon s vysokými štěrkovými sloupy a stěnami. Natáčely se tu scény Stezek mrtvých z posledního dílu Pána Prstenů. Je výheň jako prase a kaňon je vyžhaven do maxima. Ale podívaná okolo je pěkná.

    Po návratu k autu čumím, kde je auto, které parkovalo vedle mne? Byl to takový polovrak a na zpětných zrcátkách mělo pavučiny. Louka slouží zároveň i jako jednoduché tábořiště se suchým záchodem a beze sprch. Kolem se line vůně připravovaných steaků...

    Vracím se asi 13 kilometrů nazpět do malého "The Gateway" motelu(¤), kde je možné si na jeich zahradě postavit stan.