10.2.2014 - 11.2.2014

Nervozita přes noc zapracovala, takže jsem se moc nevyspal, ale cítím se ok a jdu těch pár kroků z ubytovny na zastávku busu a o čtyři zastávky dále vystupuju u terminálu 2. Venku zima a uvnitř vedro jako blázen. Začínám se rozhlížet, jak to tu funguje teď. Čtyři roky jsou poměrně dlouhá doba a něco se asi změnilo. Nacházím přepážky českých aerolinek, ale jsou tam cedulky "Pouze s webovým odbavením" nebo "Pouze s palubní vstupenkou". Kua, ještě, že mám dvě hodiny času :). Co teď? Já se nechci odbavovat přes samoobslužný kiosk, já se potřebuju zeptat, jestli mám ty zavazadla odbaveny až do Christchurche! Ale není zbytí, nacházím jednu přepážku, kde je pro změnu cedule "Pouze s odbavením přes kiosk". Tak tohle zní nejméně restriktivně. Jdu ke kiosku a začínám samoodbavení.

Uprostřed procesu to po mě chce pro ověření národnosti oskenovat pas, do prdele... jak a kam se to strká? Připadám si jak panic o svatební noci před sto lety. Jedna ze štěrbin se na to hodí, ale jak to tam přiložit? Celé nebo jen část? A jak orientované? Na délku, na šířku? Hmmm... Šmidlikám pasem kiosk jak Aladin lampu, až nakonec pípne a pas je načten. Na dotykové obrazovce si můžu vybrat, kde chci v letadle sedět při letu z Prahy do Amsterdamu. Supr. Ale v dalším kroku to na mně zařve, že další návazné lety nemohly být odbaveny. Do prčic! No nic, z další štěrbiny mi vypadne vytisknutá palubní vstupenka. Mažu si to s ní k přepážce. Paní mi sděluje, že zavazadla mi odbaví až na Zéland, ale v Amsterdamu mám zajít na transferovou přepážku a nechat si vystavit palubní vstupenky na další cesty. No bezva, holandsky jsem ještě nemluvil. Do odletu mi zbývá asi hoďka a půl, sedám si a sepisuju tyhle žblebty.

Nástup do letadla probíhá v klidu. Ihned po odlepení letadla ze země nabíráme strmě výšku a nad obzorem právě vychází slunce, kabina letadla se okamžitě koupe v moři paprsků. Romantika jako blázen :). V údolích pod námi se plíží cáry mlhy.

Na Amsterdamské letiště Schiphol přilétáme se zpožděním, které jsme nabrali na pražském letišti kvůli odstraňování námrazy z letadla. Vstupuju do terminálu a hned šrumec a pohyb davů lidí. Tak a teď najít nějakou tranzitní přepážku Singapore Airlines. Myslel jsem si, že je to menší letiště, ale už klušu 10 minut a furt nemůžu najít tu správnou přepážku. Infopointy jsou obsazeny hromadami stejně tápajících lidí. Po nějaké době najdu infostánek, kde je volno. Oprašuji angličtinu a ptám se na směr. Docela dobře jim rozumím, to asi nebudou rodilí mluvčí :). Za rohem už je mnou hledaná přepážka. Tam se paní furt usmívá a prohodí, že Christchurch je "very nice place" :).

Vzhledem k časovému presu se nemůžu moc rozhlídnout okolo, zahlédl jsem jenom nějaký stánek se sýry a spoustu dalších typicky tranzitních obchůdků. Na přepážce mi vytiskli palubní vstupenky i na let ze Singapuru do Christchurche, alespoň tak mám o starost míň. V odletovém gejtu se už mačká masa lidí. Začínají odbavovat. Pozor změna!Lidi si tam u bezpečnostní kontroly stoupají do nějaké kabinky a zvedají ruce. Hmm, to vypadá zajímavě :). Jak na mně přijde řada, tak jen napodobím ty přede mnou, skener udělá pohyblivým ramenem huššš huššš a je to. Asi mi zjišťují rakovinu plic, bo co. Dále si musím stoupnout na vyznačené místo na podlaze a další pracovník ochranky mě celého šacuje, důkladně! V boční kapse kalhot se mu něco nezdá - á zapomenutá musli tyčinka. Teroristická zbraň č.1 :)

Teď už se všichni postupně podle vyvolávaných řad kufrujeme do letadla. Je to obr. Jenom každý z jeho motorů mi přijde stejně velký, jako celé letadlo, se kterým jsme přiletěli z Prahy. Do pytle, mám sedadlo 31A, což je štěstí v neštěstí. Je to hned první řada za vstupem, takže nemám vlastní obrazovku na filmy, búúú :(, ale zase mám více místa na nohy :) hehe.

Singapurské letušky jsou moc hezké, drobné asiatky. Akorát jedna z nich vypadá jako Klinger z MASHe. Zato vedle mně sedí babochlap neurčitého věku a asi se svou matkou. Baví se řečí, kterou jsem nedokázal identifikovat. Znělo mi to jako směs hebrejštiny a bavorského dialektu. Slyším v tom hodně "ch". Studuji jídelní lístek, mají nějaké tradiční hovězí, smaženou rybu v omáčce nebo Ayam goreng - podle popisu indonézké kuře s chilli sambala, to zní dobře :). Stejně to beztak připravují všechno z jedné hmoty, akorát těsně před servírováním na to stříknou barvu podle toho, co si cestující vybral. Alespoň podle chuti mi to tak přijde. Ryba nebo dukátové buchtičky, to je fuk, chutná to stejně.

Začínají roznášet oběd. Infomonitor hlásí, že jsme 9000 km vzdušnou čarou od Singapuru a vlétáme do turbulencí, k obědu se to hodí :).

Tak oběd byl překvapivě dobrý, ale celé to plato se všemi předkrmy, zákrmy a dezerty do sebe nenacpu. Vlétáme nad Černé moře. Jo, v salátu byly miniaturní krevetky nebo garnáti, ale nehýbalo se to, takže celkem ok.

Všude kolem jenom modř Černého moře :). Nudáá :). Koukám na ten zákusek z rýžového těsta nebo semoliny bo co to je za sračku, ale asi je na něj ještě příliš brzo. Do sluchátek si pouštím malajskou hudební stanici a hrají docela dobře, nezaznamenal jsem jedinou reklamu. Jestli to ale nebude tím, že neumím malajsky.

Teď jsem se se škubnutím probudil z mikrospánku a málem skopnul stolek s vodou a krekry, co jsem si nechal od oběda. Babochlap vedle mně na mě kouká, jestli už jako odjišťuju bombu, bo co.

Podle mapy jsme u pobřeží Turecka, ale pod námi je hustá bílá deka, není nic vidět. Letíme v 10km výšce rychlostí necelých 1000km za hodinu a venku je mínus 57 stupňů celsia.

Vlétáme nad Írán, do Singapuru zbývá necelých osm hodin letu, blíží se pásmo noci. Dělám alespoň mobilem pár fotek z okýnka a po chvíli zjistím, že se mi tam zaplo nějaké blbé vyvažování bílé barvy a všechny fotky jsou modré :). Mno a našel jsem obrazovku, vysouvá se záhadně z ručního opěradla.

V noci přelétáváme nad Indií, ty světýlka dole jsou parádní. Dále Bengálský záliv to už se blížíme k Singapuru. Po přiblížení k zemi už jdou rozeznat palmové háje všude okolo.

V Singapuru nás čeká moderní, klimatizovaná hala jednoho z místních tří terminálů, mezi kterými neustále pendluje plně automatizovaný minivlakový spoj Skyline. Hledám sprchu. Tu ale můžu mít jen za poměrně mastný poplatek 16 singapurských dolarů (při tehdejším aktuálním kurzu cca 250 Kč). Ale je moc fajn, dostat ze sebe všechen ten pot. Při odchodu ve sprchách zabloudím. Čestně, nekecám. Spousta zákoutí se samostatnými kabinkami, čekárnami a minijídelnami. Trapas :).

Ještě chvíli se snažím vzdorovat tomu, abych neusnul prakticky okamžitě po sednutí kamkoliv. Jdu hledat odpočinkovou halu. Místnost s výhledem na šrumec na letištní ploše, ale dokonale odhlučněná a plná pohodlných křesel, sedaček a lehátek. Kdokoliv si tu může zdřímnout. Bezva, toto místo se na několik hodin stává mým domovem.

Co mne překvapilo, byly mladé indky. Já, odkojený dokumentárními seriály, kde si indické ženy čistí zuby v řece Ganze ve výživné kaši z těl svých zemřelých příbuzných, jsem takové krásky teda nečekal. Evoluce zřejmě funguje.

V jednu chvíli jsem zahlédl dívku, čtoucí si papírovou knihu. Bylo to tak trochu jako zjevení, protože všechny zdejší lidské bytosti od cca 5 let věku, stojící nebo v pohybu, drží v rukou tablet nebo smartphone a zdánlivě nevnímají okolní svět.

Do odletu pořád zbývají 4 hodiny, ženská v křesle vedle mně děsně zařezává. Asi půjdu trochu prozkoumat terminál, celý den jsem prodřímal. Nějaký ind po mně chce půjčit tužku a vypadá to, že je docela v kecací náladě, no u mně moc nepochodí :).

V celém terminálu se mi podařilo najít jediný obchod, kde mají pohlednice, ale poštovní známky nikde. Alespoň u nich platím svým zmuchlaným pětieurem, které mi zbylo z Korsiky.

Po terminálu si to poměrně rychle sviští elektrická dopravní vozítka, kterými zaměstnanci letiště přepravují líné pasažéry. Na těch kobercích, kterými je pokrytá veškerá podlaha terminálu, je vůbec není slyšet. Hasí si to to dost rychle prostředkem a co chvíli mu nějaký turista nechtěně skočí do cesty :).