22.2.2014

    Se svítáním mířím k pláži udělat pár fotek. Velký taťka lachtan už tam není, ale jak vkročím na pláž, tak vidím, že se z vody zvedají dvě hlavy a plují ke mně. Jsou to dva mladí lachtaní výrostci, asi zvědaví. Radši se poklusem přesunuji dále. Montuju stativ, dělám nějaké fotky a jsem do toho dost zabraný. Přes hukot moře neslyším nic. Najednou mi někdo promluví do ucha. Leknutím vyskočím a vydám nelidský skřek. Pro jistotu zařvu ještě jednou. Nějaký agilní děda - běžec chce vědět, odkud jsem. Jak řeknu "Czech republic", tak odvětí "Áááá, Czechoslovakia" ... zajímalo by mne, jestli když někdo řekne, že je třeba z Chorvatska, zda mu na to cizinci odpovídají také "Áááá Yugoslavia..."

    Po návratu ke stanu si balím saky paky a vracím se kousek na Owaku, kde jsem včera zahlídl ceduli "Tunnel Hill track". Je to krátká cesta nepoužívaným tunelem. Na parkovišti(¤) se potkám s mladou Novozélanďankou (Velké "N", byl jsem na to xkrát napomenut :) ) a jdeme společně dovnitř. Nechápu, že se do té tmy nebojí s cizím chlapem :). Cestou vesele žvatlá, ale jejímu místnímu přízvuku je těžké se přizpůsobit :D. Říká, že taky cestuje, ale opačným směrem než já. Zpátky u auta si popřejeme šťastnou cestu a naše kroky se rozcházejí.

    Pokračuji do nitra Catlins. U vodopádů Purakaunui Falls vystupuji z auta a nořím se do prvního jižního lesa stromových kapradin. Okolo vše ztichne.. je tady... slyším ho ve větvích a listech... duch větru a deště... čekal tu na mne...

    Lesu stromových kapradin se máloco vyrovná, připadáte si hozeni o desítky miliónů let zpátky v čase, jako v Cestě do pravěku. Díky zatažené obloze tu není ani živáčka. Cestuji od jednoho vodopádu ke druhému a najednou už je poledne a objevuje se slunce. Silnice se okamžitě začíná plnit auty turistů. Přijíždím ke vjezdu(¤) do Cathedral Cave, která je přístupná pouze za odlivu a posledně nás tam nechtěli pustit vůbec. Teď je tu zábrana s cedulí, že se jedná o soukromé území a bude vybíráno vstupné 5 NZD za osobu. WTF? Branka se otevře při začínajícím odlivu, což je asi za hoďku a půl. Jedu tedy k blízkým vodopádům McLean Falls a zbytek doby lebedím v autě na parkovišti.

    Jak se blíží určená doba, nastartuju mého stříbrného sršně a vracím se k vjezdu k jeskyni. Branka už je otevřená. Ten kousek štěrkové cesty, který mne dělí od parkingu u jeskyní, je katastrofa. Díry, do kterých by se s přehledem schovaly melouny. Za ten balík, na který si vybíráním vstupného přijdou, by to mohli alespoň trochu opravit.

    Z malého parkoviště vede stezka lesem k pláži, kde je jeskyně. Celkem fajn místo, kde by se dalo udělat hafo dobrých fotek, jen kdyby ten stejný nápad nemělo dalších 200 lidí :). Po návratu pokračuji štěrkovou cestou k treku u Waipohatu, ale na místě zjistím, že je tříhodinový a navíc není zcela jasné, jestli je to jenom tam nebo i s cestou zpět. Je už odpoledne a raději neriskuju. Mířím(¤) k Waipapa Pointu, kde stojí maják. Klidné, malebné a hodně větrné místečko. Koberce drsné, zelené trávy zmítané větrem kontrastují s blankytnou oblohou. Na kamenitém pobřeží pospává lachtan. Japonský turista ho přehlédne a metr od něj málem dostává srdeční zástavu :).

    Od majáku jedu přes Fortrose(¤) a Invercargill k Oreti Beach(¤), což je pláž, kde jezdil na motorce Burt Munro :). Mají tu i kemp(¤), takže pro dnešek se usadím tady.