17.2.2014

Byl jsem líný na to, mrknout do GPS kdy vychází zítra (dnes) slunce a jak k ránu vykouknu ze stanu a vidím barevný úsvit, okamžitě vše sbalím (nahážu systémem "tetris" do kufru) a fičím ke kostelíku na břehu Tekapa. Po celém kempu mezi stany pobíhají malí králíci. Musím zpomalovat, abych nějakého neposlal do věčných lovišť.

Protože je teprve něco po šesté hodině, tak se u kostelíku pohybuje jen pár fotografů. Vytahuju si svoje fidlátka a snažím se udělat pár fotek. Ale vítr je dost prudký, cloumá to se mnou i stativem. Fotky nebudou stát za nic. Necelé dva kiláky odsud je na hoře Mt. John observatoř, kterou jsem už zmínil. Auta by tam měla mít přístup povolen. Ale nejprve si jdu do Take Away dát kotel kafe. Pomalu ho srkám v autě a pozoruji jezerní hladinu. Teď ta observatoř...

Na příjezdové cestě(¤) pod kopcem je závora s cedulí, že pro veřejnost se otevírá až v 9 hodin ráno. Shit... Vracím se tedy k obchůdkům u jezera(¤) a okukuji suvenýry dokud není devět hodin.

Vyjet kopec k observatoři dává autu záhul. Cesta je dost příkrá. Nahoře je malý plácek s parkovištěm a výhled do všech světových stran. Nádhera. Dole je Tekapo s hladinou zčeřenou tisíci malých vlnek, které přikrmuje neutuchající silný vítr. Strávím tam asi hodinu a dělám tunu fotek. Jedná ženská fotí přímo tabletem v napřažených rukou, no proč ne :). Sjíždím od observatoře Mt. John dolů a mířím tentokrát k jezeru Pukaki.

Chtěl bych zkusit druhou spojovací cestu mezi jezery. Jednu ne moc známou, vedoucí přes vojenské území, jsme už zkusili před čtyřmi roky. Teď je na řadě jízda podél kanálu :). Ale u odbočky(¤) je hafo dělníků a cedule, že cesta je uzavřena. No, nezbývá než pokračovat po klasice.

Přehlídnu odbočku(¤) k vyhlídce na jezero Pukaki s horou Cook v pozadí. Prudkou otočkou se vracím, až mi foťák v autě udělá pár kotrmelců. Za necelou další hodinu jízdy vjíždím do národního parku Aoraki(¤). Na obloze křičí dva poletující horští papoušci Kea, ale ve větru mizí do neznáma. Obhlížím fleky pro stany a jsem dost nervózní z neutuchající vichřice. Do prkna. Horko těžko se mi povedlo postavit stan a kolíky mám zabity šutrem hluboko do země. Přesto, že jsem přeparkoval auto tak, aby stálo v cestě větru, tak se celý stan i auto otřásají a kymácejí. Vichřice nabírá z cesty prach s jemným štěrkem a vždy s ním mrští proti autu. Jestli to tak půjde dále, tak je do rána bez laku. Asi ho budu muset od Apexu odkoupit. No neva, alespoň bude vozítko na příště :).

Kvůli řevu větru neslyším hukot padajících vzdálených lavin, který mám zafixován z minula. Obouvám si pevnější boty a jdu omrknout Kea Point. Na svazích pozoruji oblaka prachopísku, které vichřice nabírá a vždy je odhodí do údolí. Eroze v přímém přenosu. Ale nemusel bych mít té eroze plný xicht. Jemný písek a štěrk mám úlně všude. Kdybych udělal stojku, tak můžu fungovat jako přesýpací hodiny. Navíc mi vichr zformoval účes alá Ace Ventura. Díky ledovcové drti ve vzduchu drží jako malta. Nedá se moc dobře jít. Vichřice znemožňuje normální chůzi. Vracím se k autu a riskuju ještě další a delší trek k jezeru Hooker. To byla blbost! Poryvy vichřice jsou strašné. Nedá se ani stát. Musím si vždy kleknout nebo sednout. Jinak by mě to přimáčklo k zemi tak jako tak. Ale postupuji stále dál. Kvůli hroznému větru se nemůžu ani moc podivovat, jak změnili trasu treku. Některé úseky vedou jinudy, houpací most je komplet nový. Ale jak stojím u mostu a slyším vytí vichřice v ocelovém lanoví, tak mi do smíchu není. Už začínám rozeznávat přicházející poryvy. Z vrcholů hor se ozve zvuk jako od burácejícího letadla a za pár chvil je řvoucí bestie tady. A kdo nesedí, tak sedět bude :).

U jezera Hooker změnili závěr treku úplně. Teď končí na opačném břehu. Moc se nezdržuju a rychle zpět. S nastávajícím večerem, kdy se k vichřici přidal i déšť, zjišťuji, že noc ve stanu za těchto podmínek je pro sebevrahy, šílence a Bear Grylla :)

Dnes to bude noc v autě.