12.2.2014

Je 12. února 2014, asi půl páté odpoledne novozélandského času. Nevím, jestli budu schopen popsat události dnešního dne. Ale popořádku...

Vraťme čas o den zpět...

Singapurské letiště Changi. Pořád na sebe s tím Indem narážíme, už se tomu smějeme. Pomalu začínají odbavovat na let do Christchurche, Ind letí tím samým letadlem, dokonce sedíme přes uličku kousek od sebe. Letušky nám ještě v odletové hale před nástupem do letadla rozdávají novozélandské příletové karty k vyplnění. Ind je z toho tak trochu zoufalý a drží se mě jako klíště. Prosí mne, jestli bych mu nepomohl s vyplněním. Je mi to divné, protože jeho anglina je dost dobrá. Ale společně to dáváme nějak dohromady. Je skoro stejně starý jako já. Ale tipoval jsem ho mladšího. Má tříměsíční pracovní vízum v Christchurchi, nějaký natěrač, bo co. Doslova - Industrial Spraypainter.

Let ze Singapuru do Christchurche je trochu kratší než let z Amsterdamu do Singapuru. Ale i tak už je člověk z toho dvoudenního cestování grogy. K jednomu z jídel nám dali i nanuk, který byl zmrzlý na kost. V životě jsem neviděl tak maximálně zmrazenou věc. Nejde ani ukousnout, ani ohlodat. Brutus.

...přenesme se v čase do dnešního dne - 12. února 2014.

Přistáváme v Christchurchi a kapitán s námi flákne o zem takovým způsobem, že ženské v letadle vyjeknou a já se budu muset jít asi přebalit. Vylézáme z letadla a Ind je pořád u mně a ptá se na věci k imigrační kontrole a tak podobně. Co vím, to mu řeknu, je trochu nervózní, ale je rád, že mu alespoň něco vysvětlím. Má oficiální pracovní vízum, tak se nemusí bát. Jdeme společně k prvnímu "sítu" při vstupu na Nový Zéland - imigračním úředníkům (Nebo policii? Nevím, mají uniformy). U přepážky mě slečna celkem dost dlouho zpovídá, přitom jí ukazuju vytisknutou potvrzenku o zpáteční letence (to je věc, která nejvíce zajímá novozélandské úřady - jestli máte koupenou zpáteční letenku. Co kdybyste tam náhodou chtěli zůstat...). Ale vrací mi pas s uděleným turistickým tříměsíčním vízem a já pokračuju dál. Za přepážkama na mně čeká rozzářený ind, hubu od ucha k uchu. Zvládl to :). Teprve teď si uvědomíme, že jsme se vlastně nepředstavili. Mohutně mi tiskne ruku, děkuje a říká, že se jmenuje - hmm, začínalo to na "S" a bylo tam i "u" nebo "i" a bylo to dost dlouhé :). Povídám mu, že ještě není konec, teď je na řadě kontrola báglů - biokontrola. Trochu ho to zaskočí, ale to už jdeme oba k různým přepážkám. To je okamžik, kdy ho vidím naposledy.

Zatím to vypadá v pohodě. V příletové kartě jsem zaškrtnul vše podle pravdy, nemám se čeho bát. Pracovník biokontroly se mě ptá, jestli mám nějaké jídlo. Odpovídám, že ne. Že z rizikových věcí mám jen trekové boty na sobě (kotroluje mi podrážky). A úplně nový stan, který nebyl nikdy použit. Řekne "OK", do karty načmárá pár značek a posílá mne do další fronty, označené číslem 5. Nikdo tam není, jenom já. Ostatní stojí ve frontě 4. Pětka vede uličkou někam dozadu. Jdu tam a už mi jde naproti další uniformovaný chlapík - nevím, jestli celník nebo imigrační - nepoznám to. Říká mi, ať si v uličce sednu na židli a ať nic nedělám, ani netelefonuju. Jde s mým pasem pryč. Za chvíli je zpět a ukazuje mi, ať jdu za ním dozadu. Je tam větší místnost s prostornými stoly. Nařizuje mi, ať položím batohy na stůl a začíná se znovu vyptávat na otázky, na které se mne ptali už u první kontroly. A pořád dokola. Kdy jsem tu už byl, s kým, co jsem dělal, ve kterých městech jsem byl (chce vyjmenovat přesně), kde jsem spal a tak podobně. Pořád nechápu, kam tím míří. Nasazuje si hygienické rukavice, jako by mi chtěl udělat kontrolu prostaty a ukazuje na batohy, že se podívá dovnitř. Nejprve bere menší batoh a všechny věci vyndává po jedné ven. U oblečení se ani neptá, ale u všeho ostatního chce vysvětlit, na co to mám. Mám tam tak tunu fotovybavení. Zvedá balónek na vyfukování nečistot z objektivu a nevěřícně s ním otáčí, jako by to byla nějaká bizarní sexuální pomůcka. U foťáku ho chce pustit a prohlíží mi fotky. Je tam zatím vyfocená jenom ubytovna, ve které jsem spal v Praze. U přenosného disku se ptá na jeho kapacitu. Chce vědět, jestli mám i nějaké mapy. Odpovídám, že atlas. U něho chce vědět, odkud ho mám a kdy jsem si ho kupoval. Odpovídám, že při mé první návštěvě tady. Listuje v něm a ptá se, jestli si do něj zapisuju nějaké poznámky nebo značky. To mi začne v hlavě blikat majáček, jestli mne nemá za špióna nebo agenta nebo něco podobného. To ještě netuší, že jako další věc vytáhne z batohu malu plastovou krabičku v khaki barvě, které nám jako KPZky svého času koupila Janča. Je na ní anglický nápis "Combat" (Boj). Ohryzek mu na krku poskočí bungee jumping. Asi bojuje sám se sebou, jestli krabičku otevřít nebo se na mně rovnou vrhnout a dát mi pouta. Otevírá ji, ale já v ní vozím jen takové drobnosti, co se mohou hodit na opravu čehokoliv - kovové kroužky, provázky, malé zámky, drát, háčky a podobně. Zjevně ho zaujme stříbrná lepící páska. Znovu bere do ruky moje potvrzení o letence a říká mi, ať si sednu a ničeho se nedotýkám. Jde pryč. Všude na stropě plno kamer, to bych musel být debil. Pořád mi nedochází, co se vlastně děje. Vrací se a bere do rukou auto gps. Zapíná ji a ptá se, jestli tam mám uložena nějaká místa, která chci navštívit. Ukážu mu, kde to tam je a on tím listuje. Je to nová gps. Vzal jsem sebou i další starou gps jako zálohu. Ale tam je v pytli baterie, musí být zapojena do napájení v autě, jinak vydrží tak 2 vteřiny. Tu se snaží taky zapnout, ale nejde mu to. Baterie je prostě dead. Dále si bere turistickou ruční gpsku. To už si začínám připadat vinen. Zapíná ji, dělá něco v menu, nekoukám mu pod ruce. Asi tam jsou uloženy nějaké starší fotky z minulých cest (je to gpska s foťákem). Najednou ji otočí displejem ke mně, tam je fotka nějaké krajinky a ptá se - Je tohle Nový Zéland? Přikyvuju, že asi ano. Opět jde s něčím dozadu a zase mne upozorňuje, ať se ničeho nedotýkám. V tu chvíli se rozezní hrozný vřískot. Ve vzdálenějším konci místnosti vyřizovali nějaký asijský pár ve věku tak kolem 50ti let, který se mnou letěl letadlem. Žena hrozně hystericky vříská, ale fakt hodně. Všichni se otáčejí, co se děje. Mezi nekoordinovanými vzlyky a nářkem rozeznávám slova "home" "fuck" "never" a něco s čekáním. Odvádějí ji za neutuchajícího křiku někam dozadu. Je mi z toho zle nedobře. Vrací se "můj" důstojník a prohlídka pokračuje. Prohlíží kapsičku s paměťovými kartami, udivuje ho, kolik jich tam mám. Jde s nima opětovně dozadu, aby si překontroloval jejich obsah. (opět se nesmím ničeho dotýkat) Po návratu hlásí, že jsou prázdné. Nechápu, co jako čekal? Bere si můj spacák a karimatku se slovy, že si je jde zrentgenovat. Po návratu se ptá na půjčovnu aut a kde budu spát. Jestli už mám rezervace. Což samozřejmě do kempů nemám, nevím přesně, kde budu konkrétní dny spát, to se uvidí až podle času. To jsou jen některé z mnoha otázek, kterýma mne zahrnoval. V konečné fázi mám na stolech rozloženo do poslední věci všechno z batohů. Bere si veškeré moje písemné a vytištěné materiály, co mám připraveny na cestu a odchází si udělat kopie. Znovu se ptá, jestli už vím, kde budu dnes spát. Odpovídám, že asi v kempu u pláže v New Brightonu. Dovoluje mi sbalit si vše zpátky do batohů (celkem masakr) a doprovází mne k další přepážce, kde už kontrolu podstupovat nemusím. Propouští mne ven, ale předtím se ještě zeptá, co budu jako první dělat, když vejdu do letištní haly. Sděluji mu, že budu volat autopůjčovnu Apex. Přikývne a loučí se. Po asi dvouhodinovém martyriu jsem konečně na svobodě, docela otřesený. Úplně mechanicky volám Apex, fasuju auto a jedu nakoupit. V obchodě se poprvé usměju nad celou samostatnou chodbičkou, kde jsou regály plné všemožných druhů jejich měkkoučkého chleba. Pak se oklikami přes zemětřesením poničené centrum Christchurche snažím dostat do kempu, kde jsme vždycky první noc spali - New Brighton (¤). Ani to nějak zvlášť nevnímám a nemám vůli se ani těšit z toho, že jsem zpátky na Novém Zélandu. Pořád mi to vrtá hlavou, co se vlastně stalo? Citelně mi tu chybí někdo, s kým bych o tom mohl pokecat. Stres se tak nemůže roztříštit mezi dva lidi a celý dopadá na mne. Stavím stan u starého známého stromu. Původní budova se sprchami a záchody je poničena zemětřesením a nesmí se používat. Mají tu ale plno mobilních buněk - sprchy, záchody, kuchyňku, prádelnu. A v dobré kvalitě. Asi bude nejlepší, když to všechno půjdu zaspat a zalezu do spacáku.