15.2.2014

Ráno lezu výjimečně ze skoro suchého stanu a muchny už lítají jako zběsilé. Snažím se co nejtišeji sbalit, bo kolem spí plno kempařů. Ale jak jsem třísknul při zavírání kufru, tak už mají asi neplánovaný budíček, hehe :).

Otáčím se zpět k jihu. Ustupující krajina Arthurova průsmyku se vynořuje do ranních paprsků slunce. UÁÁÁÁ, Pán prstenů jako vyšitý. Samovolně si slintám za jízdy do klína. Za chvíli budu u odbočky na štěrkovou polní cestu (¤), která by mě podle mapy měla dovést k východnímu břehu jezera Coleridge. Není zanesena ani v GPS. U vjezdu stojící cedule upozorňuje, že cesta je sjízdná pouze za dobrého počasí. Hmm... Prvních pár kiláků je špatných. Cestu napříč křižují něco jako malé vlnovky, po kterých auto děsně skáče. Jedu krokem. Po levé straně, pár kroků od cesty, stojí komplet ohořelý vrak auta. Nevypadá, že by tu byl dlouho. V průběhu jízdy minu asi dvě protijedoucí auta, jinak pohoda. Přijíždím k "One Lane Bridge" jednopruhovému mostu a na něm stojí stádečko černých krav. Čumí na mě a přežvykují. Do pr.. Mám přednost! Co teď? Troubit nechci, nerad bych potom v Apexu vysvětloval ty otisky kopyt na střeše auta. Pomaličku jedu směrem k nim a naštěstí mi dost neochotně uvolňují cestu. Asi 50 metrů za mostem se proti mě řítí mohutný tirák s vlekem. Uvolňuji mu cestu a chtěl bych vidět to překvapení v očích řidiče, kdybych mu nerozehnal ty krávy.

U jezera Coleridge jedu na staré místo, znovu si vyfotit hory za jezerem. Stejně jako minule jsou tam i teď potápěči. Asi jejich oblíbený flek. Po pár cvacích pokračuji štěrkovou cestou k Peak Hillu. Dole u pastviny už stojí zaparkovaných pár aut, asi mělo nápad si dnes udělat výšlap více lidí. Nade mnou se tyčí dva vrcholy. Slunce začíná smažit jaxviňa. Nemám sebou v autě žádnou vodu, blbec. Jen posledních pár loků. Beru si teda jen foťák a jabko. Přejdu na konec louky a zakusuji se do svahu. Žádné cik cak serpentýny, jako obvykle. Trek vede téměř rovně nahoru do prudkého svahu. Za 10 minut jsem grogy. Fuj, bez vody a bez trekových hůlek... to byla ale hovadina. Asi po hodině stojím silně dehydrovaný na nižším vrcholu, dále už nejdu. Ten rozhled okolo ale za to stál. Pode mnou se blýská hladina jezera Coleridge s horami v pozadí a do všech stran se táhne až k obzoru pohádková krajina.  Sestupuju zpátky k autu a přes Rakaia Gorge (kde je fajn most) mířím do Mount Sommers kempu. Nejdříve ale hledám nějaký obchod, kde bych dostal vodu. Najdu jenom jeden prťavý ve stylu smíšeného zboží. Beru z regálu 4 litrový kanystřík obyčejné čisté vody a až venku si uvědomím, že jsem za něj dal 7 NZD. Za 4 litry obyčejné vody jsem dal 117 kč. Asi už mám z té žízně zatemnělý rozum.

V kempu (¤) se opět vyměnili majitelé, ani mne to tady už nepřekvapuje. Docela často narazíte na ceduli "Under new management". Nicméně je to pořád ten malý, útulný kempík s nádherně zeleným trávníkem pro stany a záhony květin okolo. Ubytuju se, postavím stan. Osprchuju se a jedu ještě k Mt. Sunday - Edorasu. Minule jsme kvůli nedostatku času nelezli nahoru, což chci teďka napravit. 20 kilometrů po štěrkové cestě dává zabrat mé zubní sklovině, ale jsem tam... ve sluneční výhni stojím pod kopcem, kde se v Pánovi prstenů rozpínal nad krajinou Edoras :).

Napiju se jako velbloud do zásoby a vyrážím nahoru,. Jde to celkem dobře, taková zabijárna jako Peak Hill to teda není. Akorát musí člověk pořád zastavovat a fotit okolní krajinu :). Nahoře zjišťuji, že tady by se snad nevešel ani Aragornův hajzlík. Hmm :). Ale atmosféry má tohle místo kupu. Stojíte na vrcholku, rozhlížíte se okolo a v jednom z poryvů větru někteří zaslechnou vzdálené řinčení mečů a ržání koní....  a je to pryč...

Potřesu hlavou a vracím se k autu. V kempu lezu podruhé do sprchy, vyperu pár věcí a asi zalezu do stanu. Muchničky začínají svou podvečerní krvavou hostinu.