4.3.2014

    Konečně trochu vyspaný. V chatce bylo hezky teplo a útulno. Jdu ven a mám pocit, že mi přimrzne ruka ke klice. Kosa jak cyp. Obloha je ale čistá, jen kolem štítů okolních hor je pár mráčků. Je rozhodnuto, vyrážím pokořit horu Alfred nedaleko Glenorchy. V infocentru bylo u popisu treku napsáno, že pokud chceme vystoupit nad hranici lesa, tak máme zatelefonovat na stanici Earnslaw a sdělit jim, že se tam chystáme jít, je to jejich půda. Mno, asi by mi v telefonu stejně nerozuměli, tak to risknu bez volání. Připravím si do batohu nepromokavou bundu, fleesku, jabka, vodu, dva chleby s tou hnusnou marmeládou. Jo, s tou, co jsem chtěl vyhodit. Zkontroloval jsem totiž peněženku a zjistil, že jsem vyčerpal 85% financí. A to je ještě přede mnou více než 14 dnů. Musím šetřit. Hehe.

    Pod masívem hory Alfred je malé parkoviště(¤), jsem tam sám. Vstupuji do lesa, kde cedule sděluje, že trek trvá 6 až 8 hodin včetně návratu. Jo, hned poznávám, že tohle není krásně udržovaný Kepler. Strmě vedoucí trasa s přelízáním padlých kmenů, kluzkých kořenů a blátivých jezírek. Kapradí musím rozhrnovat rukama, abych vůbec našel cestu. Paráda :D. Díky za vynález trekových holí. Nikam se neženu a tak to jde. Několik hodin škrábání se do strmého svahu a konečně stojím na hranici lesa. Kolem mne se po všech stranách rozkládají nádherně barevné svahy hor. Vrcholky pocukrované sněhem a úpatí topící se v zeleni. Šupec! Ještě musím překonat prudký úsek vysokých travin, břidlicových skalisek a suťových polí. Tady už není cesta značená vůbec. Musím zkoušet, kudma to půjde. Chvílemi je to dost o hubu, ale nakonec stojím na vrcholovém hřebenu hory Alfred, přes který se žene neutuchající mrazivý vichr. Mám na sobě triko, dvě fleesky a bundu. Jde to vydržet. Teď si uvědomuju, co je to bílé chmýří na zemi, co už nějakou dobu pozoruju. Sníh.

    Ty výhledy do všech stran jsou nepopsatelné. Na jihu se modrá Wakatipu a připlácnutou vesničkou Glenorchy a v dalších světových stranách stojí stráž horské masívy jako z katalogu. Skvělé počasí. Fotím tunu fotek, protože to nutkání neustále mačkat spoušť nelze překonat :D. I když vím, že tuhle stranu jsem už fotil, tak pro jistotu udělám dalších 20 fotek stejného místa :). A furt dokola. Prsty už mám od větru celé prokřehlé a ztrácím v nich cit. Začínám sestupovat dolů.

    Ta horní část je mazec, párkrát sebou šlehnu, ale nic vážného. Sestup lesem dolů je taky náročnější. Dole potkám dva lidi, co teprve nastupují na trasu, kluk má na sobě rifle a bavlněné triko, holka je oblečená lépe. Mno, mi to trvalo asi 7 hodin, teď jsou 3 odpoledne... hodně štěstí :D.

    Je pořád nádherně a tak jedu pomalou jízdou štěrkovou cestou Kinloch Road(¤) podél západního pobřeží jezera Wakatipu. Ta modř je brutální :). Asi po 10 kilometrech začínají cestu křižovat brody a já bych nerad riskoval odpis auta. Obracím se a jedu zpátky do kempu v Glenorchy. Přede mnou mám opět mohutnou siluetu hory Alfred(¤), nechce se mi věřit, že jsem byl až nahoře. Objíždím její úpatí a chápu, proč je okolí pro řidiče tak nebezpečné. Nemohou se totiž rozhodnout, zda se věnovat řízení nebo očumovat okolní hory. Je to pastva pro oči.

    V Glenorchy jedu k přístavu(¤), ale ještě je tam fůra aut a lidí, nedá se fotit. Zajedu sem později večer. Zastavím u krámku "Fur store", obchůdku s výrobky z kožešin. Uvnitř není ani noha, ani prodavač :D. Ale je to tam jak ze zlého Greenpeace snu. Oslava smrti, kožešiny z vačic na 1000 způsobů. Morbidita, blééé. Mizím ven a podruhé se ubytovávám v Glenorchském kempu.