18.2.2014

Noc byla peklo. Stejně jako posledně i teď celou noc dul strašný vítr a navíc padaly hektolitry vody. Stan jsem nechal postavený čistě z vědeckých důvodů, zda to vydrží. Jestli jsem spal všehovšudy 20 minut, tak to bylo moc. Třepal jsem kosu jako ratlík. Vyjít ven z auta pro spacák by znamenalo být okamžitě durch mokrý.

Ráno přestalo pršet a na obloze ani mráček... klasika. Je asi 6:00, sklízím stan, který to přežil, ale je dost poznamenaný písečnou smrští. Jedu pár kiláků do vesičky Mt. Cook se osprchovat (¤). Do prd.... To si snad už dělají z lidí blázny... Na sprše s teplou vodou visí nápis, že je mimo provoz. Ta snad fungovala jen jednou před 5 lety. (minule byla taky out of order)

Snídám jablko. Baštím je i s ohryzkama. Můžete tady nakoupit jabka jaké chcete a vždy to bude taková exploze chuti, že se to s našimi jablky nedá vůbec měřit.

Ve Twizelu skočím do 4Square a jedu se jen tak pro radost projet podél jihozápadního břehu jezera Ohau(¤). Tady už vyprahá krajina připomíná spíše divoký západ. Lány žluté, suché trávy kam až oko dohlédne. V Omarama(¤) doplním nádrž a něco jižněji v Otematata odbočím na cestu(¤), vinoucí se podél severního břehu jezera Aviemore. Krásná asfaltka a za celou asi 20km jízdu nepotkám jediné auto. Nedaleký zapadákov jménem Kurow (¤) je už na seznamu povinných zastávek :). Ikonická, napůl opuštěná vesnička, uprostřed pustého, na troud vyschlého kraje. Je vedro k zalknutí. Jdu si dát jednokopečkovou zmrzlinu (¤), která ve zdejším podání představuje hromadu, nabranou přinejmenším lopatou. Šourám se do stínu u vetešnického obchůdku, který byl minule ještě otevřený (¤). Koukám skrze zaprášenou výlohu dovnitř, ujídám zmrzku a z druhé strany ulice se ke mně šine vysmátý, bezzubý děda. Tomu jeho žvatlání bych nerozuměl, ani kdyby mluvil česky :D. Ale pár slov se nám po menším úsilí podaří prohodit. Poplácá mne po rameni a říká, že moje angličtina je "very good" :D.

Přesunuji se o pár kiláků dále k vesnici Duntroon (¤) a odbočím k nalezišti fosílií. Měla by tam být zkamenělá velrybí kost. Uprostřed Nového Zélandu :). Krajina je obsypána vápencovými útvary. K nalezišti vede krátká, značená stezka. Musím se k němu ale proplést mezi krávama. Kost je poměrně zachovalá, zakrytá plexisklem. Částečné pořád vězí ve vápenci.

Už se nevracím na hlavní tah a pokračuji po vedlejších cestách přes Maruakoa a Fiveforks. Po chvíli musím zastavit a jít si koupit energeťák. Nevyspání z dnešní noci si bere svou daň a já cítím, že se nedokážu soustředit na jízdu. Plechovka RedBullu mi sice nedala křídla, ale postavila mě na nohy. Objíždím Oamaru, už chci být v kempu a zaparkovat.

Přijíždím do Moeraki a trochu bloudím, než najdu kemp. Běžné příjezdové cesty jsou celé rozkopané. V recepci kempu mi dají náš starý stanový plácek! :)) Za 5 doláčů si kupuju i neomezený wifi internet (který, jak později zjistím, je nepoužitelně pomalý). Vybalím se, vyperu a zkouším z tabletu poslat pár emailů. Ale je to kaput. Jdu znovu do recepce a paní mne nechává zdarma použít jejich normální PC. Ale to pamatuje ještě Napoleona. Paní odchází dozadu a já se snažím ze všech sil alespoň načíst email. Po pár minutách přichází prošedivělý chlap a anglicky na mne spustí nějakou zdravící frázi. Můj mozek udělal enyky benyky kliky bé a vybral mi něco, co by se k tomu mohlo hodit jako odpověď. Pronesu to s pravým novozélandským přízvukem a asi to je dobře, protože pán plynně navazuje (asi se ptá, jestli mám volné místo pro jeho obytné auto, spletl si mne s recepčním:)). Skutečná recepční se vrací (vše slyšela) a dostává záchvat smíchu a vše se vysvětluje :).

To PC je tragédie, nefunguje tu vůbec nic. Vzdávám to a asi zalehnu.