20-21.3.2014

    Ráno se okolím plazí průsvitné cáry lehké mlhy a kempem se nese zvuk orchestru ptačího zpěvu. Letmý pohled na mizící růžovou záři směrem k mořskému břehu a modrou oblohu s pár bílými mráčky mi říká, že bude krásný den. Do prčic :(... No, v nejlepším se má přestat...

    Do prdele! Udělali to zase! Teď už píšu z letištní haly u gejtu, kde čekám na letadlo. Ale popořádku.

    Z kempu jsem vyjel na přecpanou pseudodálnici(¤) do Christchurche, takže jsem popojížděl krokem až k pumpě poblíž letiště, kde tankuju, aby nádrž byla při vracení auta plná. Auto vracím kvůli silniční zácpě samozřejmě pozdě, ale v Apexu to berou s klidem. Mikrobus mě hodí na letiště, kde se odbavuju, očumuju obchody a jdu k bezpečnostní a pak celní kontrole. Kua! Zase mě odvádějí bokem, zavolají pro změnu ženskou v uniformě a budu podstupovat důkladnou prohlídku. OMG už nééé... mě jebne. Naštěstí začíná vybalovat jen malý batoh, velký je už odbaven a cestuje někde hlubinami letiště (tak jsem si to alespoň myslel). Vybaluje naprosto vše i maličké krabičky, originál zalepené z obchodu se suvenýry a suše bez ptaní trhá obal a otevírá je... Ptá se mě při tom zase na 1000 otázek, vesměs stejných, které mi pokládal už chlap při příletové kontrole před měsícem. Kde jsem byl, co jsem tam dělal, s kým jsem to tam dělal.... a musím dopodrobna vysvětlovat. Donutí mne vytáhnout itinerář a popisovat jí den za dnem. Chce vědět, proč jsem byl i na místech, která jsem už viděl, když jsem tu byl minule! Do prčic, co jí je po tom!? Jak jí mám vysvětlit, že jsem Novým Zélandem posedlý a mohle bych tady cestovat pořád? Strašně moc jí zajímá můj ručně psaný omatlaný, mastný papírek, který jsem si zapoměl v kapse kalhot. Mám na něm napsaný seznam toho, co mám koupit - sušenky, chleba, marmeládu... a tak. Samozřejmě česky :D

    Ptá se, co fotím. Říkám, že hory, přírodu... to mě přeruší a ptá se, co konkrétně tím myslím, když říkám "přírodu"?. Opakuju, že stromy, potoky, řeky, vodopády a tak. Zeptá se, jestli fotím i zvířata - ještěrky, gekony... Cink cink! V mozku se mi srazí náhodně dvě buňky a mi asi dochází, o co go! Mají mne za pašeráka gekonů! OMG, gekona jsem viděl jenom jednou a to v teráriu návštěvnického centra TeAnau. Volá si na pomoc chlapa v civilu, ale s odznakem za opaskem. Společně mi brouzdají fotkami ve foťáku.... uáááá... Ještě, že mám časovou rezervu. Až jsou oba spokojení, tak mi dovolují si vše nabalit zpátky do batohu. Upřímně si teď nedokážu představit, že by mne donutili vybalit i velký bágl. Mám tam šišku z borovice, jsem šiškopašerák :D.

    Ženská se mne ještě ptá, jestli přijedu zase. No to si piš! Dokážete mě těma kontrolama znechutit, ale ne odradit! :)

    Při nástupu do letadla jdeme tunelem, ve kterém se ozývají zvuky novozélandských ptáků. No pěkně, to je něco na moji už tak kritickou depku :(. Jeden z cestujících dost připomíná prince Williama. V rádiu jsem zaslechl něco o jeho cestě na Nový Zéland. Třeba cestuje inkognito s prostým lidem :).

    Po deseti hodinách letu vystupuji v Singapuru. Do xichtu mě praští vlna vlhkého vedra. Tropy. Je to pro mě vždycky tak trochu kulturní šok, vystoupit z letadla a najednou kolem vás chodí lidé v turbanech, hábitech, mnišských rouchách a podobně :). Zaplatím si sprchu a toulám se terminálem.

    Znovu omrknu motýlí zahradu, ale je časný podvečer a motýly už není moc vidět, tak zapadnu do Burger Kingu a objednám si pálivý hambáč. V terminálu čekám, až otevřou gejt a brouzdám fotkama ve foťáku, co tam vlastně dnes ti celníci viděli. Mám tam asi 3 fotky sklenice marmelády, bordelu v chatce jak balím a tak podobně. A taky asi šest fotek mého kamaráda - šutru Wilsona :D.

    Každý den jsem si na Novém Zélandu říkal - jsem tady, jsem tady! A snažil si vrýt do paměti každý ráz krajiny, každý pocit, každou vůni... Vzpomínám, jak jsem stál před šesti týdny v ranní záři a oparu na pláži v Brightonu a cítil tu beznaděj, že budu muset zpátky... No, a je to tady. Ta chvíle se mi vynořuje ze vzpomínek a připadá mi, jako by to bylo neskutečně dávno a zároveň jako včera...

    Nástup do letadla, směřujícího do Mnichova a přestup do Prahy mi splývá v jednu nevýraznou šmouhu. Jedno vím ale jistě... Ty novozélandské celníky jsem neviděl naposled! :D