26.2.2014

    V noci sem tam někdo hlasitě chrápal. Tmavá místnost se tak plnila chrapotem a zoufalými vzdechy okolo spících. Ráno se polovina lidí budí a druhá půlka nadává, stejně jsou nakonec všichni donuceni kvůli kraválu vstanout. Někdo si připravuje snídani, někdo balí. Údolí pod námi je až po okraj naplněno mlhou. Jako hrnec s přetékající krupicí. Slunce vychází, kýč jako prase :).

    Jednoho páru jsem si všiml už včera. Ženská s ostře řezanými rysy a nosem jako skoba a chlap sportovního typu, oba v moderním trekovém oblečení, kteří se spolu bavili nějakou řečí, kterou jsem odhadl asi na hebrejštinu. Teď ráno ten chlap vchází do kuchyně, jde k oknům, směřujícím k východu, přes záda má přehozený nějaký divný pruh staré látky a na hlavě jarmulku. Ještě si nad čelo pomocí dvou přezek připevňuje nějaké dvě tmavé kostky nebo hranolky. Dlaň a zápěstí jedné ruky má zvláštně omotány nějakou stuhou. Otevírá malou knížečku a cosi si, otočen ke slunci, čte. No všichni tam na něho čumí jak puci. Asi nějaký kultista.

    Obloha je čistá, vyrážím směr chata Iris Burn. Cesta vede k horským hřebenům, kde už dost fičí studený vítr. Oblíkám si bundu a nestačím koukat a fotit vše okolo. Trasa Kepler Tracku se jim povedla. Rozhledy na okolní hory, kopce a hluboká údolí jsou dechberoucí. Stezka vede přímo po hřebenu. Za deště a vichru to musí být krušné místo. Na vzdálených svazích je hezky vidět pokračující trasa treku, zařezávající se úbočí. Foťák nemá cenu schovávat, pořád je co blejskat. Takže nesu obě trekové hole v ruce jedné a foťák v druhé :).

    Teď mi zatrnulo, měnil jsem paměťovou kartu a zformátoval jsem ji (tak jako každou kartu, kterou nově vkládám do foťáku) a nejsem si jistý, jestli jsem už na ní neměl fotky... do pr... hned jí opětovně vyndávám a odkládám bokem, musím se jí pokusit po návratu domů zachránit. Ale doufám, že byla prázdná.

    Trasa se dvakrát přehoupne přes vrcholky hor. Viditelnost do všech stran je parádní. Sem tam pozoruju, že je původní trasa asi pozměněna. Celé utržené svahy zeminy tady nejsou nijak neobvyklé. Hajzlíky u dvou přístřešků, na které jsem cestou narazil, musí k zemi kotvit 4 ocelová lana. Být uvnitř na velké zrovna uprostřed blizzardu musí být hukot :).

    Asi po 5 hodinách začíná stezka prudce klesat a zanedlouho míjí hranici lesa. Tady už nefučí, ale neustálé klesání je záběr na kolena. Po třetí odpolední hodině mezi stromy vidím chatu Iris Burn. Vybírám si palandu. V dalším, samostatném křídle chaty bude spát nějaká škola. Mají tam cedulku s rezervací. Aaa... do pr..

    Jenom s foťákem odcházím na průzkum k necelou půlhodinku vzdálenému vodopádu. Po návratu je zřejmé, že škola dorazila. Vřeští celá kuchyně :). To jsem zvědavý na hut talk ve 20:00, jak se tam všichni vejdeme.

    Blízkost řeky znamená armádu muchniček. Žerou hrozně. Koukám na ceduli s předpovědí počasí a nic moc teda. Ale zítřejší trasa by měla už být jenom dolů z mírného svahu. Musím stihnout bus od Rainbow Bridge v 15:00. Je to odsud asi 22 km, bude nutné sebou trochu hodit. Pokud mi autobus ujede, tak mě čeká stopování u silnice.

    U stolu navazují konverzaci dva australští kluci, prohodíme pár zdvořilostních otázek, ale language barrier je velká. Navíc zaznamenávám, že mají problém si porozumět i novozélanďané a australané mezi sebou. Konverzaci neustále prokládají otázkami "Sorry?", jako že nerozumí :D

    Ranger Robbie je klasa :). Vypráví poutavým a humorným způsobem historky se zvířaty i turisty z chaty. Celkem se mu dá porozumět. Pochytím toho dost, abych se i občas zasmál :D. Říká, že v okolí chaty směrem k vodopádům jsou často v noci k zaslechnutí kiwi a pouští nám z diktafonu jejich volání.

    Jídlo, co jsem si sebou nabalil, už mám skoro spotřebováno. Zítra musím vydržet s hrstí burských oříšků a dvěma sladkými tyčinkami.