13.2.2009
    Cestovní horečka je ve fázi, která se projevuje tím, že se mi chce pořád na záchod. V obýváku je velká hromada oblečení a dalších věcí. Dnešním úkolem je do večera tu hromadu natlačit do batohu tak, aby neměl více než 20 kg. Nadlidský úkol. Se strachem se té kupě vyhýbám a dělám všechno možné, jenom abych nemusel začít třídit, co vzít a co ne :(.

14.2.2009
    Tak a je to tady. Je ráno, já už byl 2x na záchodě, bágly jsou narvané k prasknutí a čekají na odnos do auta. Venku jsou hromady sněhu a teplota okolo nuly. Chvíli bude trvat, než vyhrabu auto ze závěje. Předpověď počasí pro Christchurch nevypadá moc optimisticky. Hlásí celý týden déšť. No to bude fajn začátek. Ještě narychlo projíždím zélandské pravidla silničního provozu - ty jejich kruhové objezdy jsou masakr. Jdu dělat finální přípravy, než vyrazím směr Olmík.

15.2.2009

    15:15 hod. místního času - Seoul, Jižní Korea. Po desetihodinovém letu z Prahy do Seoulu teď sedíme na letišti v Incheonu a čekáme na další letadlo, které letí v 19:05 a dopraví nás do Aucklandu. Spát se v letadle vůbec nedalo, málo místa, člověk se nemůže vůbec nijak pohodlně uložit. Takže teď se spánkovým deficitem a časovým posunem cítíme, jak nám krev pulsuje ve spáncích. Navíc nikomu nedoporučuji dávat si v letadlech Korean Air ty jejich typické korejské jídla. Je to humus. Ve všem mají rýži a rybu. I v čaji. Jo a nebo dýňovou polévku. Chtěl jsem to samozřejmě zkusit a tak se teď kroutím s žaludečními potížemi. První zajímavé zjištění - na letišti v Seoulu-Incheonu ne vždy berou obchůdky v dutyfree zóně eura. S americkými dolary není problém. Zato jsou tu dobře řešené záchody. Je jich tady velké množství. Co pár kroků na nějaký narazíte a jsou čisté. To je hlavní. Využívám je po korejském otřesném jídle poměrně často. Pro kuřáky to je tady asi dost kruté, protože zdejší kuřárny jsou malé kurníky, narvané vyschlými korejci, kteří zuřivě kouří. S Jančou jsme si tam připadali jak exoti. Teda hlavně já, protože jsem nekuřák a jen jsem pozoroval ty bizarní postavičky okolo. Po několika hodinách už je čas se nakufrovat ke správnému gejtu a očekávat další porci jídel. Letíme směr Auckland.
 

16.2.2009

    O pár turbulencí a zešedivělých vlasů dále je už pod náma vidět nějaké svinstvo na moři. Podle mapy na velké obrazovce to bude asi Nová Kaledonie. Letíme letíme a už se pod námi objevuje země, od které tolik očekáváme a doufáme, že nás nezklame. Kolem půl jedenácté dopoledne místního času vysedáme na Aucklandském letišti z letadla a koukáme kolem sebe, co se teď jako bude dít. Jestli na nás vypustí smečku cvičených psů, kteří nám vyšňupou i zaschlé holuby v nose (pardon) nebo nám jen vyhážou obsah batohů na zem, jestli nepašujeme nějaké semínka. Kupodivu všechny procedury probíhají v klidné atmosféře a poměrně plynule. Jaňule má neustále problémy s kšiltovkou, kterou musí před imigračními úředníky sundávat dolů pro ověření totožnosti. Občas mám pocit, že se v té kšiltovce i sprchuje :). Turistické boty na nohou nikomu nevadí, akorát nám berou stan s kolíky a tyčkami, za které nám vrazí do ruky nějaký cár papíru a ukazují ven z haly za neustálého blekotání o nějakých 15 minutách. Jdeme naznačeným směrem a ihned zvoníme u okýnka. Tam nám chlap řekne, že to musí projít "inspection" a ať čekáme. Nakonec je stan opět v naší moci a my jdeme z letiště ven, jelikož Janča vykazuje první příznaky otravy čerstvým vzduchem a potřebuje akutně nikotin :). Na pocit, kdy vylezeme z aucklandské letištní haly ven, hned tak nezapomenu. Teplo, odlišně vonící vzduch, slabý vánek, spousta ptačího houkání, volání a pískání, které jako by vypadlo z Jurského parku. Nádhera. Odbavujeme si batohy na letadlo do Christchurche a úředník nás nasměruje pěšky k místnímu terminálu. Ať sledujeme barevnou čáru na zemi - vtipné a účinné. Po cca 10 minutách jsme tam, nastupujeme do menšího letadla Air New Zealand a letíme do Christchurche. Při přistávání trochu hopsáme po dráze, takže obsah mých vnitřností mi dává najevo, že by se rád podíval ven. Ale za pár chvil jsme v hale, kde sbírám odvahu a jdu k telefonnímu automatu zavolat pobočku půčovny aut apex, že jsme tady a ať pro nás pošlou dodávku. Vychrlím připravenou frázi do sluchátka a ženský hlas na druhém konci se mě něco ptá. A do pr... nerozumím ani ň. No nic, blekotám tam ještě nějaké slovíčka, co se mi tak rychle vybavujou a asi to zafungovalo, protože zaslechnu větu "... is on the way". Jdeme ven a po chvilce opravdu vidíme pomalovanou dodávku, do které ještě s pár dalšíma lidma nasedáme. Jedeme asi 3 minuty a zastavujem u pobočky, kde se nás ujímá nějaká slečna a po chvilce papírování a zkasírování částky přes kartu jde ven, kde nám přistaví Forda Focuse 2006. Paráda. Bágly hážeme do kufru, hupsneme dovnitř a já zjišťuju, že sedím v trochu větším autě, než jsem zvyklý. To moje prdítko by se do toho vešlo 3x. Volant na pravé straně se mi taky trochu nezdá. Ještě, že je to automat. Páčky pro blinkry/stěrače jsou ale oproti obavám stejně jako u nás. Vlevo blinkry - vpravo stěrače. Popojedem asi 15 metrů, ať tam nestojíme přímo před vchodem a rozkoukáváme se okolo. Po chvilce sbírání odvahy jedeme nakoupit do nějakého obchodu a pak do centra zaparkovat. Samo že vjedeme rovnou do patrového parkoviště - omg - hned v prvním polopatře parkujeme auto do nějaké mezery, která asi není určena ani pro veřejnost a jdeme se mrknout na centrum. Tam zjišťuju, že jsem si nechal foťák v autě, takže si náměstí, které jsem přes webové kamery sledoval celý minulý rok, jen prohlížím a fotí Jaňule. Moc se nezdržujeme a šineme si to zpátky pro auto a pak rovnou k vytipovanému kempu u pláže v South Brightonu. Stavíme stan a jdeme se projít ke vzdálenému molu na pláži, které je ve skutečnosti dále, než jsme mysleli. Takže zpátky se trmácíme už za tmy. Zalézáme do stanu a chrupkáme až do rána.