20.2.2009
Ráno:
Noc jsme prozřetelně strávili v chatce kempu v Cromwellu. Večer byl silný vítr a ráno (vlastně teď) ještě pořád prší. Je dost zataženo, tak uvidíme kam se dnes vydáme na průzkum. V plánu je Arrowtown, Queenstown a Glenorchy. V Arrowtownu prý mají moc dobrou zmrzku, na kterou se celý rok chystáme, ale v tomhle počasí nám asi moc chutnat nebude.
Večer:
Skoro celý den lilo jak z konve. Arrowtownem jsme vlastně jenom projeli a zastavili na chvíli v Queenstownu. Tam na nás znovu dýchla městská atmosféra - šílený provoz aut, lidí, není kde zaparkovat. Nakonec se našlo nějaké místo ve svahu u parkovacího automatu, kde jsme stejně přešvihli dobu parkování, ale pokuta nás minula. V obchodním středisku se nám ale konečně podařilo sehnat předplacené simkarty vodafone - zbytečnost. Nepoužili jsme je snad ani jednou, ale budeme je udržovat při životě pro příští výpravu. Je na nich předplacen kredit 5 NZD a když přes internet vyplníte krátký dotazník, tak vám přičtou dalších myslím 10 nebo 15 NZD. Aby karta bylo pořád aktivní, tak je nutné minimálně jednou za 365 dní uskutečnit hovor z dané simkarty. Pořád lije, ale lidem v Queenstownu to vůbec nevadí. Asi jsou tady na to zvyklí. Je tu provoz jak na václaváku. Smutně koukáme na sedačkovou lanovku, která vede na vysoký kopec nad městem. Musí tam být parádní rozhled. V tomhle počasí je to ale zbytečné o tom uvažovat. Přes mraky bychom neviděli na pár metrů před sebe. Vyrážíme podél jezera Wakatipu směr Glenorchy. Je to malá vesnička s jedním kempem, kde nejdříve stavíme stan. Je pozdní odpoledne a přestalo pršet, takže se jdeme projít na krátkou procházku okolo vesničky - Glenorchy walkway. Snažíme se zapadnout do nějaké místní restaurace, ale obsluha na NZ funguje asi trochu jinak, než na co jsme zvyklí u nás. Zasedneme ke stolu a vůbec nikdo si nás nevšímá. Až po několika významných pohledech přichází servírka a sdělí nám, že večeře bude až za hodinu a bude to a to. Divné. Zvedáme se a jdeme o ulici dál. Druhá restaurace. Sedneme ke stolu a máme pocit Déjà vu - situce se opakuje. Servírka kolem chodí kolem, jako bychom neexistovali. Pohledy nepomáhají. Asi po 10 minutách se zvedám a jdu k pultíku. Po chvíli vyhopsá z kuchyně pikolík a ptá se, co chci - objednávám 2x fish&chips. Platím kartou a dostávám do ruky cedulku s číslem - koukám na to a nesu si ji ke stolu, kde ji po válečné poradě stavíme na okraj, aby šla vidět :). Dostáváme velkou porci jídla, vcelku ok. Vracíme se do kempu, kde se rozhodujeme, že počasí nevypadá příliš slibně a zase měníme stan za chatku. Paní v recepci nás nakufruje do "bunkhouse", což je větší chatka s velkou místností, ve které je něco kolem 5 až 6 dvouposchoďových postelí. Říká, že tam budeme sami, nikdo jiný už dnes přijít nemá. Pořád opakuje slovo "heater" (porozuměli jsme až posléze). Až nakonec jde s námi a sama v místnosti pouští elektrické topení nad dveřmi (heater :) ). Už je večer a my sedíme na lavičkách před chatkou a sepisujeme těch pár slov do deníku. Okolní kopce se pořád koupou v mracích a tak vůbec nevíme, jaké bude zítra pořasí. V rádiu totiž nejde předpovědi vůbec rozumět. Zélandská angličtina je mor.
 |