14.3.2009
Z letáků, posbíraných v informačních centrech, jsme si předchozí večer vytipovali několik místních zajímavých míst, které bychom si chtěli ráno ve Whangarei prohlédnout. A tak po ranní hygieně a pokusu alespoň si vybrat emaily - na jediném Internetovém počítači v kempu, který byl i s myší v katastrofálním stavu - jedeme do centra Whangarei(¤), kde se mrknem na jachty, kotvící v town basin. Nějakým zázrakem je hned vedle skoro prázdné parkoviště. Procházíme pár obchůdků se suvenýry a fotíme jachtičky movitějších zélanďanů. O pár metrů dál se ocitáme v nějaké podivné čtvrti, kde je jeden autoservis nebo pneuservis vedle druhého a my se nedokážeme vymotat ven(¤). Navíc zélanďani moc nevedou přechody pro chodce. U cesty stojí zaparkovaný černý mustang, kterého Janča mlsně obhlíží, mno.. je to trochu jiná cenová kategorie. Míříme si to předpokládaným směrem k našemu autu. Po šťastném shledání jedeme k vyhlídce nad městem, kde si na horním parkovišti s obavami prohlížíme hromádky po vybitých sklech z vykradených aut. Na vyhlídce se moc nezdržíme (jen mi v paměti utkví mohutný stožár s anténou, který mi okamžitě připomene jednu zahradu poblíž Olomouce :) ) a sjíždíme pod kopec ke quarry shopu, kde mají dle letáků prodávat ručně zhotovené suvenýry. Na místě vychází najevo, že je to vlastně malá komunita, kde místní sochaři a další umělci sami tvoří, případně pořádají workshopy pro veřejnost. Nějaký postarší veselý chlapík se s námi snaží komunikovat. Rozumíme mu tak 2% z toho, co říká a s přiblblým úsměvem přikyvujeme a mizíme dál do areálu. Nic extra, jdeme zpět k východu a v obchůdku obhlížíme suvenýry, které jsou mimo naše finanční možnosti. Opět se oběvuje úsměvavý dědula, na kterého moc neplatí naše okřídlené "Our english isn't very good". Pořád nám vykládá nějaké bludy a ukazuje na věci, vystavené v regálech. Otevírá jednu vitrínu a snaží se nám vnutit nějaké hnusné náušnice s mušlema. Ne e. Aby to nevypadalo moc blbě, tak si oba vybíráme dva propletené náramky z tenkých pásků kůže, každý za 12,50 NZD. Chceme se při této příležitosti zbavit drobných a tak na stůl pokládáme 50 NZD bankovku a v drobných mincích 5 NZD, takže celkem 55 NZD a čekáme, že nám děda vrátí 30 NZD. Ten na nás ale hledí, jako bychom spadli z měsíce. Tak jo, tohle bude těžší. Lovíme z paměti slovíčka a snažíme se mu sdělit, že se snažíme zbavit drobných. A děda zavýskne náhlým pochopením - "Aaaa, you want a change!" ("aaaa, vy chcete drobné!"). A už z pod pultu vytahuje cinkající pytlík. Berou nás mory. Znovu mu říkáme, že my mu dáme 55 a on nám vrátí 30. Ne, děda na nás vyvaluje oči a nic. Tak ok, mávám rukama a necháváme tomu volný průběh, tak jak si to pan umělec představuje. Bereme drobné zpátky a přesouváme se k pár kilometrů vzdáleným jeskyním Abbey Caves (¤), které mají být volně přístupné veřejnosti s pevnými botami a baterkami. Na poprvé je mineme a musíme se vracet zpět. Obouváme si na nohy těžké bagančata a vyrážíme mezi stromy přes louky do malého údolí. Je to nějak daleko. Procházíme po nějaké době kousek lesa a narážíme na první jeskyni, která je asi nepřístupná - vchod je zavalen velkými balvany. Jdeme dál a v druhé jeskyni to vypadá nadějně. Ale ve tmě vidíme míhající se světla baterek - někdo už tam je. Nesou se k nám vzduchem anglické věty, kterým moc nerozumíme. Po chvíli pochopíme, že je tam kluk s holkou a narazili hlouběji v jeskyni na svítící červy. Musí se ale přebrodit nějaká voda, navíc sestup dolů je přes pořádné šutráky, mazec. Moje makroblesky jsou v jeskynním prostoru k ničemu. Abychom se jim tam nemotali, tak se obracíme a vracíme se k autu - máme trochu strach. Byla tam totiž cedulka s upozorněním, ať nenecháváme v autě žádné cenné věci a ať ho nezapomeneme zamknout. Dobíháme k autu s vyplazeným jazykem a vidíme, že vedle stojí trochu větší auto plné domorodého obyvatelstva (nenapadá nikoho asociace s naší republikou?) včetně dítěte. Jeden z dospělých má na rukou kožené rukavice. Nevíme, co tam dělali a jestli nás viděli přicházet, ale skáčeme do našeho bobka a štěrk z pod pneumatik jen odletuje. Míříme ke Kiwi house(¤), kde mají být živí kiwíci. Platíme vstupné 10 NZD za jednoho a uvnitř koukáme jak čerstvě vyorané myši na malou výlohu (výběh), ve kterém 1 (slovy "jeden") kiwi ve tmě požírá nějaký hmyz. A to je vše, přátelé. Byznys. Součástí je i něco jako skanzen několika budov, který jen zběžně okoukneme a Janča se pokouší úspěšně dobýt do bývalé ženské cely. V autě se pak Janča v průvodci dočítá o uměleckých záchodcích v Kawakawa (¤), ke kterým míří naše další cesta. Městečko působí celkem klidně, uměleckou hodnotu wc šla obhlídnout jen polovina naší výpravy. Já to nebyl ;). Dále projíždíme Kerikeri (¤), kde kupujeme jídlo a Janča hlásí, že ve vesničce Mangonui (¤) na severním pobřeží jsou vyhlášené fish&chips, ke kterým se sjíždějí lidé z široka daleka. Jedeme to hledat. V Mangonui bloudíme, popojíždíme, otáčíme se pořád dokola. Nikde žádný ukazatel ani cedulka. Nakonec už to chceme vzdát, ale podaří se nám za svahem zahlédnout budovu stojící na kůlech ve vodě - náš cíl. Obsluha je ok, ryba krásně čerstvá, hranolky normal. Nepřišlo nám to nějak extra vyjímečné. Asi je majitel restaurace kámoš s tím týpkem, co psal našeho turistického průvodce. Janča si ještě kupuje na cestu čerstvé krevety se zeleninou v malé krabičce. Nevypadá to, že by byly nějak tepelně upravené. Nicméně je statečně chroupeme oba - mezi zuby křupají jako když se snažíte jíst sníh. Máte teď na ně někdo chuť? :)) Začínáme hledat nějaký nocleh. Vracíme se kousek jižně k Taupo Bay, kde si v holiday parku bereme chatku. Kemp je skoro prázdný. Ale chtějí vydřiduši další prašule za použití sprch - 2 NZD za 5 minut. Přitom ty sprchy vypadají jako sklepní díra z Mlčení jehňátek. Na terase chatky si otevíráme šampus a k tomu zakusujeme jahody. Janča teda toho šampusu jen okusila a v době psaní tohoto zápisu je zamotaná ve spacáku a má dávno půlnoc. Na mě zůstal zbytek. Proto je možná tento text místy trochu nesrozumitelný :). Dolívám si teď poslední kapky a do těch hnusných sprch se mi moc nechce. Možná to nechám na ráno.
 |