5.3.2009
Nevím, jestli jsme se už o tom v deníku zmiňovali, ale po celých ostrovech jsou různě roztroušeny samoobslužné stánky s ovocem. Někdy i mraženým, ale většinou čerstvým. Jedete autem a u cesty zahlédnete ceduli s nápisem třeba - čerstvé jablka, jahody, meruňky, rajčata, maliny, broskve, blumy, hrušky nebo různá zelenina. Vše je na principu dobrovolnosti a čestnosti - zastavíte u cesty vedle dané budky, ve které nikdo není a jsou tam jen přepravky s ovocem/zeleninou, případně mražáky. Na zdi visí cedulka s cenami - pytlík hrušek tolik a tolik, pytlík jahod tolik a tolik. Naberete si co a kolik chcete a patřičný obnos hodíte do schránky ve zdi. Paráda. V České republice nerealizovatelné, protože náš národ je duševně založen jak co nejvíce a nejčastěji s každým vy... drbat a navíc máme celkem dost "nepřizpůsobivých" občanů. Prostě tenhle byznys by se u nás určitě neujal. Pár fotek je v deníku z 19.2.2009.
Dnes byl den opuštění jižního ostrova a cesty trajektem do Wellingtonu (¤). Ráno v klidu snídáme a opětovně konstatujem, že asiati jsou děsná čuňata. Ten bordel, co po nich zůstává ve společné kempové kuchyni, je humus - vůbec po sobě neuklízí, všude zbytky nasekané zeleniny, povalující se hromádky rýže, kterou jsou zacpané i odtoky v umyvadlech, no fujtajbl. Snídáme a nad kempem začínají zase lítat letadla, přes noc se to trochu uklidnilo, ale už je zase "veselo" a hlavně hlučno. Kdyby létala ještě tak o 10 metrů níže, tak mají v kempu odřené střechy. Trochu oplachujeme v kempové myčce auto hadicí s vodou (teda Janča, já se jen díval - člověk by neřekl, jak je příjemné se dívat na někoho, kdo pracuje) a vyrazili směr Picton. Ještě, že jsme si nechali celkem dost velkou časovou rezervu, jinak bychom to možná na trajekt nestihli. Projíždíme vesničkami Wakapuaka(¤), Hira(¤), Whangamoa(¤), údolím Rai valley (¤), Pelorus Bridge(¤), Havelock(¤) a chvilku se zdržíme na vyhlídce Cullen point lookout. Odlovujeme tam kešku a při další cestě ještě asi dvě, ale mám podezření, že nás GPS navádí nějakou vedlejší cestou, protože úměrně s blížícím se Pictonem roste i počet zákrut. Odhadujeme jejich počet tak na několik tisíc :). Udělat 4 zatáčky na 10 metrech asi umí jen na Zélandu. Po vjezdu do Pictonu nás informační cedule navádějí k Interislander vehicle check-in. Už je před námi pěkná fronta aut. Všichni stojí. Ve vedlejším pruhu si dokonce chlapík otevřel zadní dveře dodávky a smaží si tam nějaké maso nebo co. Kolem řady aut prochází děda v overalu a s kýblem v ruce. Každého se něco ptá. Bohužel i nás. Vydedukovali jsme, že se nás asi ptá, jestli jsme autem nejeli přes vodní toky - mají tam totiž problém se zavlečenou vodní řasou Didymo - nabízí nám desinfekci pneumatik. Postupem času začínám být čím dál více nervózní, bojím se totiž vjezdu autem na trajekt. A když jsem nervózní, tak jím všechno, co je po ruce. Jaňule už to má očíhlé a uklízí mi v takových chvílích vše z dosahu. V čekající frontě aut na odbavení ale neuhlídala pytel brambůrků. V mžiku je po něm. Ale najednou se dávájí řady aut do pohybu a všichni jsme postupně nacucnuti do útrob trajektu Interislander. Zřízenci nás navádějí, kde parkovat - totální shluk aut, vzdálených od sebe tak 10 cm. Při rozbouřeném moři bych to zažít nechtěl. Bereme si z auta jen doklady, foťáky, flísky na oblečení a pouštíme se do průzkumu trajektu. Při vystupování z auta začne Janča vykřikovat "Au au" a mávat kolem sebe rukama a ukazovat si přitom na záda - trochu si stojím na vedení. Pak mi sděluje, že ji asi štípla vosa. Všude lidí jak opic, ale je tu vše potřebné pro zvládnutí tříhodinové plavby přes Cookovu úžinu - restaurace, kavárna, vyhlídkové paluby, záchody, obchod, dokonce kino a pokud si člověk připlatí asi 40 NZD, tak i soukromé kajuty. Venkovní paluby jsou neustále v obležení lidí s foťáky, teda spíše "foťáčky", stříbrnou krabičku velikosti cigaret za foťák nepovažuju. 3 hodiny ubíhají docela rychle, jelikož jsou prokládány kuřáckými mezipauzami spolucestujícího :). Už se objevuje Wellington a je téměř nemožné se na palubě protlačit k dobrému fleku u zábradlí - všichni si ho musí vyfotit. Zřízenci začínají na trajektu rozhlasem udávat nějaké pokyny, kterým houbelec rozumíme, jdeme prostě s davem. Ale asi jdeme se správným proudem lidí, protože po chvíli už jsme u auta a zase nám zřízenci něco říkají do okýnek. U nás taky něco zablekotal, my přikývli a on šel dál - asi bychom se tu angličtinu už měli začít učit. Kolem nás stojí okolní auta v těch nejdivočejších úhlech a tak jsem zase trochu nervózní a hledám, co bych zdlábl - Janča se už ale poučila a vše uklidila z dosahu :(. Výjezd z trajektu a vnoření se do ulic Wellingtonu už bylo v pohodě. Míříme rovnou k dálnici. GPSka ale začíná magořit, asi z té spleti uliček. Fialová navigační čára na obrazovce navigace před námi vytváří regulérní vánočku - jezdíme a odbočujeme úplně náhodnými uličkami, až se propletenec ukazatele směru celkem narovná :). Frčíme na sever a na kraji Wellingtonu je zácpa jako prase. Jedeme mikroskopickým tempem snad 2 hodiny. Míjíme Porirua (¤), Paremata(¤), Pukerua Bay (¤) a končíme v kempu u Paekakariki (¤). Už nemají volné chatky, takže dnešní zápis do deníku píšu ve stanu při svitu baterky vedle spící Janči. Ta už totiž ve 20:00 leze do spacáku s tím, že je noc :). Právě teď něco našlapuje ve tmě kolem stanu... jdu spát, dnes už stačilo.
 |