15.3.2009
V ranní atmosféře kempu Taupo Bay krmíme racky před chatkou a jednoho nalákáme až dovnitř. Bohužel to tupé zvířátko není schopno vypochodovat zpět ven tou stejnou mezerou v prosklených posuvných dveřích, kterou sem přišlo. Čekáme, že každou chvílí začne vřískat, lítat po místnosti a kadit nám na hlavy :). Janča opatrně odsunuje dveře a racek šťastně capká ven. Naším dnešním cílem je malý maják na nejsevernějším obydleném cípu Nového Zélandu - Cape Reinga. Z Taupo Bay jedeme hezkou krajinkou přes Akatere (¤), Oruaiti (¤), Coopers Beach (¤), Aurere (¤), Kaingaroa (¤), Awanui (¤) - kde je naše kafe stopka. Kupujeme si nějaké zákusky, které mojí gramlavostí několikrát válím po zemi a Janča mě v autě obšplíchne kávou, takže pak sedím při řízení na ručníku :). Teď se otáčíme k severu na jedinou silnici SH1, která se jako stuha vine poloostrovem až k majáku. Míjíme Waipapakauri (¤), Pukenui (¤), Te Kao (¤), Waitiki Landing (¤) - za kterým mizí asfaltový povrch silnice a nás čeká asi 20 km štěrkového marasu. Jenom doufáme, že cestou nepíchneme. Cestou zastavujem na několika klidných místech, odlovujeme kešky nebo jen tak fotíme. Konečně se z mračen prachu na cestě před nám začínají vynořovat severní útesy pobřeží a nekonečný oceán. Necháváme auto na malém parkovišti a odtud už nás asi poměrně nedávno renovovaná pěšinka vede k majáku. Je teplo, svítí slunce, ale fouká vítr jako blázen. Výhledy do okolí jsou nádherné. Zatím tu není moc turistů, což je fajn. Ale i tak nám u majáku pořád někdo překáží a nemůžeme ho proto moc dobře vyfotit. Zvlášť jedna paní středního věku, která tam asi byla s manželem, který si cvakal kompaktíkem okolí a ona si stoupla s napaprčeným výrazem typu "Kua dofoť ať můžeme jít" přímo k majáku a zůstala tam stát i když viděla, že ho chceme fotit. Být ve vládě, tak na to vymyslím nějaký paragraf, který by takové zavazení trestal 2 až 3 lety nepodmíněně. Vidí, že čekáme se zrcadlovkami, až se odtamtud odkutálí jeden děda do pryč, a hned tam vleze jako by se nechumelilo. Vidíme, že je to marné a jdeme pomalu zpět. Odlovujeme nenápadně jednu kešku a na pěšině potkáváme několik motorkářů na motorkách, nechápu. Úzká cestička vyloženě jen pro pěší a oni si to tam štrádují na motorkách - magoři. Z parkoviště vyjíždíme zase na děsnou šotolinovou cestu směrem k jihu a u Kaitaia (¤) se trochu motáme při hledání kempů. Trpělivost už nám dochází a tak jedeme do Ahipara (¤), kde je Kiwi kemp. Cestou zpět jsme nenarazili ani na jedno Takeaway s kávou. V neděli večer je na Zélandu vše totálně mrtvé.
 |