27.2.2009
Ráno:
Poprvé po mnoha dnech vypadá ranní obloha na to, že by nám mohlo začít počasí přát. Vytyčujeme si náš dnešní cíl - horský průsmyk Arthur's pass.
Večer:
Dnešní den byl teda pořádně dlouhý. Cestou byly spousty kešek a tak se ta dnešní jízda trochu protáhla. Z Whataroa přes Harihari, Pukekura - tam zastavujem v Bushman's centre. Na dřevěné budově mají pověšenou gigantickou sandfliesku a kolem výběh s nějakými kozami a jeleny. V duchu kapitalismu uvnitř v krámě prodávají pytlíky krmení, se kterým můžete venku krmit jejich ochočené tvory. Jedna malá kamzice, nebo co to bylo, má kolem krku trojúhelník z prkýnek. Janča se jí ho snaží sundat, ale prcek je dost plachý, reaguje jen na pytlík se žrádlem, asi to má na krku proto, aby se mrně neprotáhlo plotem ven. Jeleni jsou dost impozantní, já bych jim asi ruku se žrádlem nedal, ale někomu to zjevně nedělá problémy :). Jedem dále a u nějakého památníku u cesty vidíme dva papoušky Kea. Stihnem udělat jen pár nic extra fotek a už letí do pryč. V cestě nám stojí vesnička Ross, kde na místním hřbitově (s parádním rozhledem - tam bych chtěl jednou skončit) hledáme a nacházíme kešku, ukrytou pod kapradinovým stromem ponga. Nakupujeme v místním koloniálu nějaké jídlo a dáváme si nanuka. Další v řadě je městečko Hokitika. Tam trochu brouzdáme po ulicích a hledáme záchody. Slehla se po nich zem a tak to řešíme způsobem - šup do restaurace - já se nějakou chvíli rozhlížím po pultech s jídlem a mezitím druhý člen výpravy prozkoumává hygienické podmínky jejich wc :). Ve všech bistrech, na které narážíme, se snažíme najít nabídku "nachos" o které se píše i mluví jako o mňamce a která je na Zélandu dost populární. Ale za celou dobu pobytu nám nebylo dopřáno na ni narazit. U Kumara junction odbočujeme východně zpátky do vnitrozemí. Jednu mikrokešku nacházíme připevněnou na dopravním billboardu u cesty, ale ve výšce, kde na ni nedosáhnu. Asi 15 minut přemlouvám Janču, že ji vysadím a ona mi ji podá. Ale je
to jak mlátit partyzána - neoblomná jako žula. Kousek za Kumarou signalizuje GPS další kešku. Podle popisu se má nacházet v nějakých bývalých lázních nebo co. Trochu bloudíme po okolních houštinách, nic podobného nenacházíme a tak už to chceme vzdát. Ujedeme asi 50 metrů a už vidíme ceduli s označníkem historických lázní. Je to kousíček od cesty. Kdysi zde asi měli něco jako plovárnu. Vše je už zarostlé kapradinami a trávou. Necháme se navádět gpskou ke skrýši, která je někde mezi kopřivami. Zvedáme jeden nadějný kámen a - menší šok - naše první setkání s novozélandským maxi crčkem weta. Je to macek jako blázen. Prakticky velký jako naše myš. Na obrázku tady v textu je už hoodně velký. Ten náš byl menší. Dáváme ho na klacíku trochu bokem a keška je naše. Teď už nás čeká Arthur's pass. Přijíždíme až v podvečer a zjišťujeme, že všechno cenově rozumné ubytování je v čoudu. No nic - chtěli jsme tu strávit celý zítřejší den, ale naše únava už nám nedovoluje myslet moc dopředu. Necháváme tento průsmyk zase až na příště a jedeme dále východním směrem. Děláme si odbočku k jakési Wilderness Lodge, ale už při příjezdu cítíme, že to bude jiná cenová kategorie - příjezdová cesta osázená malými světýlky - budova obložená kamenem a drahým dřevem - ve vstupní hale hraje tlumeně vážná hudba - zkrátka všude slyšíme cinkat peníze :)... Tak nic - nečekáme ani na recepční a jedeme dále. Krajina je parádní. Na mapě vidíme nějakou vesničku Craigieburn, ale asi tam dávají lišky dobrou noc, protože jsme ani při nejlepší vůli nenašli odbočku, která by nás k ní navedla. Trochu se motáme v šeru podivné osady Castle hill, ve které narážíme na skupinu nehybně stojících lidí. Ježí se nám chlupy na zádech a otáčíme se o 360 stupňů a hybaj pryč. O pár kilometrů dále navíc vjíždíme do mraku - fakt do mraku - nevidíme na krok před sebe a jedeme snad desítkou. Trvá to asi 15 - 20 minut a ve spojení s předchozím zážitkem je to smrtící koktejl na naši psychiku. Ale mrak nás konečně propouští a my končíme ve Springfieldu (ano - jako ze Simpsonů - mají tam i Homerův koblih). V YHA hostelu nám milý pán nabízí volné apartmá za 90 NZD. Je to nářez, ale už nevidíme únavou před sebe a bereme to. Luxus - několik pokojů, vlastní sprcha, wc, televize, video, druhý východ do zahrady, kde můžeme zaparkovat auto... Akorát Janča má tendence si ustlat někde v koutku na podlaze a přikrýt se hadrou - prý abysme jim to tam moc nerozházeli a neudělali nepořádek :)). Házíme pár věcí do pračky, ale pak vychází najevo, že nějaké čuně před námi tam pralo snad mamuta nebo co. Všechno prádlo z pračky je pokryté chuchvalci nějakého svinstva. Kašleme na to a zapadáme do hajan.
 |