3.3.2009
Balíme, počasí se udobřuje a do GPS zadáváme směr Kohatu, nepříliš vzdálenou vesničku, ve které se rozhodneme, co dál. Cestou nás jedna keška trochu odvede od trasy a my dojíždíme ke břehům jezera Rotoroa, které se ještě topí v chomáčích ranního oparu. Skoro nikdo tam není a my děláme pár fotek, ale musíme se mazat antimuchničkovým krémem, který pořád smrdí jak salám z Lidlu (už si musíme koupit konečně něco jiného). Po dojetí do Kohatu zjišťujeme, že je to asi jen jeden dům (¤), který má navíc na sobě nápis "Na prodej" (anglicky). Pokračujeme severněji k vesnici Tapawera, což jsou asi domy dva (¤), ale mají tam supermarket a záchody. Kupujeme lepší (hlavně voňavější) antimuchničkový sprej a nějaké maxi čokoládové kolíky s malinami. Kalorie jsou třeba. Janča si snaží koupit cigarety, ale prodavačka pořád mele "ájdý" - na po páté pochopíme, že si asi myslí, že je Janča školou povinná a chce vidět ID - prostě občanku :)). Hupsneme do auta a už jen projíždíme Woodstock (¤), Pokororo (¤), Ngatimoti (¤) a parkujeme v městečku Motueka (¤), kde už mají více jak 3 domy. Procházíme se hlavní ulicí, navštěvujeme íčko a místní záchody. Po shlédnutí mapy se despoticky rozhoduju, že navštívíme místní starý přístav s nějakým vrakem lodi. Janči se ten nápad moc nelíbí, ale drží se statečně. Pravdou je, že se stále více a více sžíváme s autem a tam, kam se s ním nedostaneme, už ani nechodíme :). Trmácíme se ulicemi směrem, kterým odhaduji (¤) přístav a Janča po chvíli neustálého připomínkování a glosování :) přestává mluvit úplně - jde do tuhého. Vnitřně si moc přeji, ať tam alespoň nějaký náznak vraku je, jinak jsem mrtvý muž. Nakonec se před námi přece jen vynořuje rezavá loďka v moři. Jsem zachráněn. Fotíme a zkoušíme najít cestu zpět k autu. Nachodíme asi 7 km, ale auto je nalezeno :). Nastavujeme směr Takaka. Šplháme s autem do ukrutného kopce přes šílené zákruty do výšky jako blázen. Nedivil bych se, kdyby nám každou chvíli na okýnko zaklepal yetti. Nahoře okoukáváme hezkou vyhlídku po okolních kopcích a odlovujeme kešku. U samotné Takaky by podle průvodce mělo být krásné skalní městečko, jako vystřižené z artušovských legend. Přijíždíme do Takaky, íčko má už samozřejmě zavřeno, ale ve venkovním šanonu na dveřích jsou zdarma k dispozici mapy okolí. Trochu to studujeme a něco nacházíme. Má se to jmenovat Groove scenic reserve. Snažím se GPS přinutit, aby nás tam navedla. Asi jsem se trochu ukliknul, protože končíme nějakému místnímu hipíkovi v zahradě. Opakuji proces s GPS a tentokrát už je to ok a my přijíždíme ke Groove. Místečko je to moc pěkné, ale mi po pár minutách samozřejmě dojde místo na paměťové kartě ve foťáku. A navíc se ani nemohu koukat okolo - Janča musela mít mezi předky Emila Zátopka, protože jejímu turistickému tempu se nedá absolutně stačit. Skály se kolem mne v té rychlosti jen míhají. Půlhodinový okruh - za 10 minut jsme zpátky u auta. Rozhodujeme se, kam dnes složíme hlavy a vyrážíme do asi 20 km vzdáleného Collingwoodu, kde končí i silnice. Je to severní konec civilizovaného světa jižního ostrova. Zajíždíme do místního motor campu, kde nás ubytovává bodrá zemitá paní, které dokonce i trochu rozumíme. Asi se jí líbíme, protože dostáváme malou chatičku s velkým oknem na moře. Paní se nám uvnitř snaží ještě cosi povědět a živě přitom gestikuluje, ale to už jí nerozumíme ani prd. Mám dojem, že jsem zaslech slovo Fridge - lednička. Parkujeme vedle chajdy a jdem skouknout pláž, která je hned za chatkou.
 |