2.3.2009
Ráno:
Už je z toho zvyk - obloha je šedivá a jak jinak - prší. Začíná nám to už připadat normální. Přemýšlíme, kam až to dneska protáhnem. Původním cílem byl Murchison, ale podle počasí to možná popotáhneme ještě o něco dále na sever do Richmondu nebo Motueky. To se rozhodneme v průběhu dne. Kvůli posunutí data trajektu mezi ostrovy budeme muset přesněji plánovat.
Večer:
Ještě v Greymouthu nás na mapě zaujal blízký bod "Elizabeth point" ze kterého měla být (psali to v průvodci) nádherná vyhlídka po okolí. Kodrcáme se příbřežní cestou k domělé odbočce na vyhlídku. Nějaký ukazatel tam je, ale vzápětí narážíme na ceduli "Private road" - soukromá cesta... nic se nedá dělat. Necháváme auto u pláže, kde se v karavanech probouzejí postarší němčouři a jdeme na kopec po svých. Pořád po asfaltu... mrholí... mraky... na kopci je jen nějaká parcela a soukromý dům. Nic víc. Asi je vyhlídka někde jinde. Začíná pršet hustěji a my fičíme k autu. Během další jízdy se ale trochu vyčasilo a na prohlídku Pancake rocks v Punakaiki nám už svítilo sluníčko. Do Punakaiki dojíždíme za končícího deště a mraky se pomalu roztrhávají. Možná právě kvůli tomu tam není moc lidí, jen nějakých 100, což je u novozélandských profláknutých míst fajn. V tamním bistru si chceme dát kafe na probuzení a objednáváme si dvě espressa s vědomím, že dostaneme do ruky dva kotle jako v nějaké vesničce předtím. Houbelec. U pokladny nám vrazí dva náprstky zpoloviny naplněné hustou hnědou omáčkou. Po prvním loku mi začínají uši plácat o hlavu v rytmu stupňovaného crescenda a Janča si přestává být jista, jestli je levačka. Venku letí můj kalíšek do koše, ale Janča kávu statečně s cukrem vypila (spíše snědla) až do dna. Něco na tom přísloví, že kočky mají devět životů, asi bude :). Jdeme obhlídnout palačinkové skály na pobřeží, které jsou údajně nejhezčí za přílivu, kdy mezi nima tryskají proudy vody, ale klasicky máme smůlu - je odliv. Poté naše kroky míří k asi 700 metrů vzdáleným jeskyním, kde mají být opět svítící červi. Jeskyně jsou volně přístupné. Dle instrukcí si berem jednu baterku, ale je to málo. V jeskyních je tma jako v pytli. Lepší by byla pro každého samostatná baterka. Nicméně červi se asi schovali, protože se nám neukázal ani jeden, ale byla alespoň sranda, protože Janča několikrát třískla hlavou do nízkého stropu jeskyně. Po návratu na parkoviště krmíme naprosto krotké ptáky weka, kteří nám lezou pomalu až do auta. Berou si od nás chleba a nosí ho mláděti, které na nás vykukuje z trávy. Pak už nás GPS navádí o pár kilometrů severněji k pláži u Truman track. Moc pěkné malé zákoutí se zátokou, skálami, malým vodopádem a miniduhou... pohoda. Je horko a tak se přezouvám do sandálů. Janča tiše závidí (půl roku si odmítala sandály sbalit) a tak jedeme najít obchod, kde něco podobného seženem. Po cestě projíždíme pár minivesniček, kde stojí vždy jen tak 5 baráků, takže obchody s obuví se nekonají. Oproti původnímu plánu proto děláme menší odbočku západním směrem do Westportu, kde konečně kupujeme nazouváky za 49 NZD (¤), abychom je ve vedlejším obchodě uviděli za 26 NZD. No, to je život :). Kupujeme ještě nějaké sušenky/mlsky, tankujeme plnou a vyrážíme do Murchisonu. Po cestě zahlédneme cedulku, upozorňující na nejdelší swingbridge (houpací - lanový most) na Novém Zélandu. Jaňuli se už chce nějakou dobu ukrutně na záchod - nohy zkřížené do X a zapřené do palubní desky jsou toho důkazem :). Zastavujeme u mostu a vzápětí se opět potvrzuje, že na Zélandu je všechno, ale opravdu všechno podřízeno turistickému ruchu a byzbysu, který se kolem něj točí. Záchody - pouze s platnou vstupenkou na most. Vstup na most - dospělá osoba 5 NZD. Jen za to, že se projdeš po mostě a na konci se otočíš a jdeš zpět. Murchison je už docela blízko a my hledáme kiwi park (síť kempů) z průvodce. Vyjímečně nebloudíme a za chvíli už vjíždíme přes bránu (¤). V recepci je příjemná paní, která nám dává klíče od chatky za 50NZD a říká něco o zvířatech a sedmé hodině večerní, že se můžeme přijít podívat. Sedm už skoro je a tak jen hodíme věci do chatky a valíme na označené místo v kempu, kde nám a dalším lidem z kempu manžel paní recepční předvádí stříhání ovcí i s výkladem, kterému samozřejmě nerozumíme. Během předvaděčky nás zezadu nenápadně ožďubují pštrosi emu a přes ohradu na nás kouká nějaký druh jelena. Po skončení pereme a sušíme nějaké prádlo a pak ve tmě trochu blbneme a zkoušíme před chatkou fotit hvězdy.
 |