23.2.2009
Po nakopnutí kamen (asi na počtvrté) a následném vyvětrání smradu s kouřem zjišťujeme, že déšť venku ustal jen na krátkou chvíli. Zase leje. To snad není možné. Ještě chvíli počkáme a zkusíme zajet podruhé k Milford Soundu.
U paní v recepci si ještě před odjezdem zajišťujeme nocleh na další noc a krademe další uhlí s třískami na podpal. Těch je v kempové kůlně celkem málo a tak mi Janča bere rozhodně sekeru z ruky a předvádí mi, jak se to dělá. Párkrát mi problikne hlavou obrázek lékárničky a vřeštící sanitky, ale dopadá to dobře. Vlečeme kořist zadem do chatky a jedeme zpátky na Milford Sound. Cestou se počasí trochu udobřilo, naděje už v nás pomalu pohasínala, když se najednou mezi mraky začaly prodírat sluneční paprsky a přestalo pršet. Mělo to ale jednu vadu. Milfordské svahy byly po našem příjezdu bez známých prstenců mraků a bez stovek vodopádů, jak je všichni znají z fotek - ty tam jsou právě jenom za deště. No - něco za něco. V místní restauraci si kupujeme lístky na skoro dvouhodinovou vyhlídkovou plavbu u Red Boat Cruises, která začíná v našem případě v 11:00 hod. Lidí jak opic, na všech palubách. Vítr nikomu nevadí a tak zavazejí i na horní palubě, kde se shodujeme, že by měl být povolen přístup jen lidem s foťákem, který váží kilo a více. Asiaté mají nesmírný talent lézt do záběru - kdykoliv a kdekoliv. Párkrát mám chuť jim ty jejich bleskající kompaktíky jen tak mrsknout přes palubu. Fotky z Milfordu se tudíž moc extra nepovedly, je třeba si to vyčíhat příště - určitě brzo ráno a i pozdě večer. Cca po hoďce a půl nás katamarán vyplivuje zpátky v přístavu. Ještě si obhlídneme malou vyhlídkovou plošinu nad Milfordem a jedeme zpátky do Gunn's campu. Cestou zastavujeme u profláknuté vodopádové propasti "Chasm", kde se musíme prodírat davy důchodců (a čechů). Na parkovišti je neúnavně vysypával jeden autobus za druhým. Pár kiláků před Gunn's campem necháváme auto stát u cesty a vyrážíme na malý trek k Lake Marian. V průvodcích a cestopisech na něj byly samé pozitivní ohlasy. Akorát tu krátkou větičku "poměrně náročný", jsme pochopili až pak. Zpočátku vládlo nadšení - okolo prales, pokroucené kořeny, vyvrácené pařezy, visící lišejníky, vlhký vzduch, hučení vzdálených peřejí, kapradiny jako kráva. M*A*R*A*S. Co deset kroků děláme sto fotek. Po dvaceti minutách už děláme co sto kroků jednu fotku. Po půl hodině už jsou foťáky v batozích a na nás se rojí krůpěje potu. Už ani nemluvíme. Občas nevěřícně koukáme, jestli jako do toho 90 stupňového svahu máme po těch kořenech šplhat - a asi jo, protože nahoře zahlédneme oranžový trojúhleníček ukazatele stezky. Po neuvěřitelné hodině a půl galejí stojíme u horského jezera Marian ubití jak čolci (cestou samozřejmě potkáváme skupinku čechů - jak jinak). Jezero je moc krásné, ale naše vyčerpání nám brání plně vstřebávat jeho nádheru. Janča hned odhazuje batoh a přicucává se ke křišťálově čisté hladině. Bacil nebacil - žízeň je krutá. Čekám 5 minut, jestli to s ní nešlehne a pak piju i já. Na břehu posedává i další skupinka lidí s malým miminem v sedačce! Naprosto nechápeme, jak tu cestu zvládli... asi je tu dostali vrtulníkem nebo co. Děláme něco málo fotek a už se blíží večer. Jdeme nazpět a cesta dolů je trochu lepší. Kapka energie v nás ještě zbyla a podnikáme další pokus najít svítíci červy. Noční prales je ale poměrně děsivé místo a tak to definitivně vzdáváme.
 |