Epilog

A je to. Deník našeho společného putování po ostrovech na konci světa během února a března roku 2009 teď dospěl ke svému konci. V neustálém pohybu a snaze stihnout toho co nejvíc, jsme opravdu stihli letem světem projet jižní i severní ostrov. Najeli jsme asi 7000 km, ale spoustu míst nám
špatné počasí nebo prostě nedostatek času nedovolil prohlédnout. Měsíc pobytu je pro Nový Zéland ukrutně málo. Proto se za pár měsíců vydám nebo vydáme - teď ještě není jasná Jančina účast na výpravě, ale snažíme se :), na podrobnější průzkum jižního ostrova. Možná taky konečně přestanou ty občasné ubohé příspěvky nějakého primitiva do zdejší návštěvní knihy, kterému leží naše společné cestování v žaludku více, než je zdrávo. Ceny letenek jsou oproti loňskému roku o hodně levnější, což je moc fajn. Chtěl/i bych/om pořádně projet oblasti jižního ostrova (sakva... v jednotném čísle to všechno zní strašně smutně), které jsme nestihli vidět nebo kde toho bylo k vidění zase moc. Opustím/e hlavní cesty a budu/eme se šourat autem po vedlejších polních cestách mimo hlavní turistické tahy. Pestrobarevné špendlíky se na mapě zase strašně množí, musím trochu ubrat v mém nezvladatelném nadšení :). Pár dní bude patřit vícedenním přechodům Milford Tracku, Routeburn Tracku a pobřežního ráje na severu ostrova v parku Abela Tasmana. Otevření online rezervací treků na sezónu 2010 v úterý 14.7.2009 zélandského času (u nás noc), si u mně vysloužilo pár infarktových stavů, kdy ihned po spuštění rezervací začal pod náporem požadavků klekat zélandský rezervační server. Ale v jednu hodinu po půlnoci se to nakonec podařilo :).

Za sebe mohu říci, že jsem od naší výpravy čekal hodně, ale skutečnost ještě předčila má očekávání. Nový Zéland se mi vryl do srdce... a už tam zůstal. Zase odpočítávám dny do chvíle, kdy si nechám volně proklouzávat chladivý pobřežní písek mezi prsty, kdy ucítím na tváři jemnou spršku vln, rozbíjejících se o břehy a uslyším vyčítavý křik hladových racků.

Hlavně se těším/e na:

• Večerní fish&chips
• Treky ve stínu mohutných kapradin
• Houpací mosty pro pěší
• Ranní volání a houkání Tuiho, které ze spacáku vytáhne každého :)
• Přejezdy autem přes jednopruhové mosty
• Malebné horské průsmyky
• Osamělé pláže s kusy na troud vyschlého dřeva
• Ranní paprsky slunce, opírající se do stěny stanu
• Papoušky Kea, že konečně začnou ožírat gumy ze stěračů
• Zélandský, sametově hebký a měkký chleba
• Tříšť kapek lehkého deště, rozbíjejícího se o přední sklo
• Zabijácké Long Blacky, které vás svoji silou občas pěkně třísknou přes čumák
• Podvědomé vnitřní chvění před blížícím se odletem
• Pátrání po neslazených jogurtech, které jsou na NZ asi vzácné, protože pokud jsme na ně narazili, tak jedině v cca 5kg balení.
• Ovoce u honesty boxů
• ... a asi dalších milión věcí, které se mi derou na jazyk :)
  
   

A co mi bude chybět, pokud se něco pokazí a Janči to nevyjde? Asi ty naše záchvaty smíchu, Jančiny akrobatické kousky s foťákem za jízdy a podobné blbinky :).

Takže na závěr jen citát z jedné z knih Julese Verna ve vydání z roku 1907:

                     "... a kdo je v této zemi Novozélandské rok a neobjeví se," doložil tichým hlasem, "jest neodolatelně ztracen!"