17.3.2009
Celou noc po plechové střeše chatky dupalo, skákalo a cupitalo nějaké stvoření, asi vačice. A to se ještě, když jsme večer zhasli a chtěli spát, začly vedle okna zvenku ozývat divné chrčivé zvuky. Nejprve jsem si myslel, že to už Janča zabrala a něco se jí zdá, ale ta se po chvíli zeptala "Slyšíš to taky?". Raději nepátráme po tom, co to bylo. Ráno něco pojíme, v kuchyňce nás drze u bojleru na vařící vodu předbíhá cizí chlapík, a odjíždíme se mrknout na zdejší pláž Baylys Beach, která je písčitá a dost široká. Je odliv a písek je fajn tvrdý, proto i s autem vjíždíme přímo na pláž, kde chceme někde u okraje zaparkovat. Tam už ale stojí nějaké postarší auto s chlápkem, který když nás uvidí, začne zuřivě mávat. Nejprve se leknem, že nás chce vyhodit, protože tam nemáme co dělat, ale jak k němu popojedeme, tak se ukáže, že je to nějaký španěl, co spal v noci v autě na pláži a ráno zjistil, že má baterii úplně vycucanou. Ptá se nás, jestli mu můžeme pomoci. Nějakým zázrakem se mi v hlavě ještě z domova usadil výraz pro startovací kabely "Jumper leads", ptám se ho, jestli něco takového má. Španělovi se to asi nestalo poprvé, protože odněkud hbitě vytahuje párek kabelů a vesele s nima na nás mává. Přistavujeme auto k tomu jeho, otevíráme náš motor a hledáme baterii. Španěl mumlá něco ve stylu "little bit difficult...", ale po odkrytování několika bloků je baterie na světě. Na baterii není jediná značka pro plus nebo mínus, španěl zase mele "negative, negative...", takže tipujeme, že mínus bude asi ten kolík, který je propojen na kostru vozu. Španěl propojuje obě auta a za chvíli zkouší úspěšně startovat. Děkuje nám a odjíždí po pláži přes menší potok někam pryč. Po 500 metrech zastavuje. Už se jeho směrem raději nedíváme, co kdyby mu to chcíplo a on nás znovu mával, přes potok se nám rozhodně jet nechce. Děláme pár fotek a odjíždíme zpět do Dargaville. Odtud směřujeme jižně k Aucklandu. Zastavujeme na místě s galerií soch, vyřezávaných z kauri stromů. Jsou to spíše takové větší kousky, vyšší než dospělý člověk. Je to moc hezké, ale ceny cca 20000 NZD jsou standardem. Po chvíli vidíme na obzoru čnít k nebi nepřirozeně špičatou horu (teda spíše kopec). GPSka ukazuje, že by v okolí měla být ukrytá keška. Několikrát projedeme okolní polní cesty, až se dostaneme celkem blízko hory. Zastavíme a vydáváme se nahoru. Je to kousek, ale šplhání příkré jaxviňa. Těsně pod vrcholem to Janča vzdává a obrací se zpátky. Nahoře je v křovinách ukrytá keška a okolo se otevírá nádherný 360 stupňový rozhled. Šip zpátky dolů, do auta a paříme se další a další kilometry. Nálada už není moc ok, protože víme, že je to náš předposlední den v pohádkové krajině Nového Zélandu. Já osobně už v hlavě za jízdy vytvářím plány, jak to udělat, abych sem mohl příští rok jet znovu, na co nejdelší čas. Prozkoumat detailně třeba jen jižní ostrov, kde nám počasí moc nepřálo a hodně dnů propršelo. Rozhodně se tu musím vrátit, a ne jednou, život je tady úplně jiný. Ale pryč od toho, za rok uvidíme :). Najedeme na dálnici a už si to hasíme k Aucklandu. Vím, že při pokusu o sjetí z dálnice bude veselo, a taky že jo. Navigace nenavigace - ve změti pruhů, cedulí, odboček a stavebních omezení se může vyznat jen skalní povaha. V jednu chvíli nás roj vozidel odnáší až k blízkosti Sky Tower - no, alespoň máme pár fotek :). Po X kilometrech, litrech potu a nervů se ocitáme před branami parku v Manukau, který je kousek od letiště. Na dveřích visí cedulka "No vacancy, we are fully booked" (jsme plně obsazeni). Jdeme na recepci a odevzdaně se ptáme, jestli je nějaká naděje na dvě místa na jednu noc. Slečna v recepci chvíli hledá v rozpisu a nabízí nám jedině motelovou jednotku za 100 NZD. Sakva, no co se dá dělat, nervy z aucklandské dopravy máme už jak špagáty, takže "Yes, we take it". Jako poslední teplé jídlo si jdeme na památku dát - jak jinak - fish & chips. Sice to bylo takové malé, zaplivané čínské bistro s obsluhující babičkou, ale jídlo fajn. V kempu vytahujeme z auta postupně všechny věci a nosíme je do chatky. V pokojíku není za chvíli k hnutí, nechápeme, jak všechny ty věci narveme do batohů. Snaha je marná, musíme pár věcí nechat na Novém Zélandu. Obětuji stan, stejně byl zbytečně velký a těžký. Janča se zbavuje nějakého oblečení. Zajímavé je, že při cestě sem se nám podařilo sbalit všechno. Kapitolou samo o sobě je jídlo. V autě od prvního dne vozíme nakoupené čínské instantní nudle, polívky atd, kterých jsme se ani nedotkli. Je toho hromada. Nám je líto to vyhodit a tak vše skládáme v chatce na stůl a píšeme na kousek papíru vzkaz, že odjíždíme a nechceme to vyhazovat. Třeba to někomu přijde k užitku. Spát se jde dost pozdě, auto je vyčištěné, batohy napráskané věcma nás přemáhá únava. Ještě se na chvíli objevuje ježek, který ale v zápětí mizí pod sousední chatkou.
 |