7.3.2009
Chtěl bych už začínat něčím jiným, ale bohužel nelze jinak - celou noc opět lilo jako z konve. Zdejší obyvatelé už to berou jako normál. Takže na ranní vyjížďce k "plateau", což je parkoviště, položené vysoko ve svazích hory Taranaki, odkud začínají některé z okružních i výstupových cest k vrcholu, jsme viděli skrze mlhu a nekonečný déšť tak 15 metrů před sebe. Výhled na souměrný kužel zasněžené hory, jak ho všichni znají z pohlednic, se včera ani dnes nekonal. K tomu noc v karavanu - no, jako nebylo to nejhorší, ale karavan stál poblíž záchodů a asi rovnou na nějakém odtoku nebo kanálu, protože kdokoliv z kempu šel na záchod a spláchl, tak nám připadalo, jako by nám uprostřed karavanu tekl a zurčel horský potůček. Děsně to rezonovalo. Pro lidi, kteří mají problémy s udržením moči by to byla pekelná noc :). Takže po chvíli lelkování v mlze na plateau, odlovu kešky a průzkumu horských přepavoukovaných záchodů se domlouváme, že horu objedeme po jejím severovýchodním obvodu až k městu New Plymouth. Při odjezdu se na plateau začínají v dešti šinout skupinky pěších turistů a míří na vrchol - blázni. Jako na potvoru se před New Plymouthem dělá hezky. Ale vracet už se nám nechce. Místní pořekadlo tvrdí - "Pokud vidíte vrchol Taranaki, bude brzy pršet. Když ho nevidíte, už prší." Do New Plymouthu přijíždíme kolem poledne a to už vykukuje i sluníčko. V New Plymouthu (¤) na nás dýchne atmosféra rušného města, které jsme si oba už odvykli - mraky lidí a aut, shon, pokřikování, túrování motorů... Oba začínáme být dost podráždění a to i na sebe navzájem. Janča si cestou schrupla a tak má hodně energie :). Krmíme racky u pobřeží a pak parkujeme poblíž centra v patrovém parkovišti. Já si prosazuji, že chci fotit Wind Wand (¤), což je dost vysoká tyčka z uhlíkových vláken nebo čeho a na konci má kouli, která údajně ve tmě svítí. Celé se to ve větru dost kymácí a nechce se věřit, že se to nezlomí. New Plymouthu už máme plné kecky a rychle se vracíme zpátky do Stratfordu. V Inglewoodu (¤) si kupujeme u asiatů Fish&Chips(¤), ale mají je skoro nejedlé - úplně gumové a hranolky taky žádná sláva. K tomu mi začínají nějak zavánět sandály, alespoň to vyhnalo z auta všechen hmyz. Ve Stratfordu se snažíme najít obchod, kde by se daly koupit nové, ale je sobota po poledni a tak máme smůlu. Jenom doufám, že se mezitím sandály neprožerou podlahou auta. Při hledání obuvi narazíme na výlohu cestovky, kde jim visí nabídka zájezdů do Evropy, konkrétně České republiky. Mají tam plakát pražského orloje :). Uprostřed Stratfordu odbočujeme na východ - k "Forgotten Highway" - zapomenuté dálnici. Parádní zážitek pro oči, jízdu, náladu atd. Slunce už hezky hřeje a okolní krajina jako by vypadla z náčrtků Petera Jacksona, když navrhoval Hobitín a Kraj. Za celou trasu po zapomenuté dálnici potkáváme snad 3 nebo 4 auta - nádhera. Jeden delší úsek cesty stinnými roklemi je jen štěrkový, ale při pomalé opatrné jízdě to nevadí. Míjíme i malé stádečko divokých koz. Okolní kopce jsou obsypány ovcemi. Zdálky vypadají jako mšice na rostlině. Hledáme pár kešek a nasáváme okolní nádheru. Děláme zastávku na kafe a nanuk ve svérázné vesničce jménem Whangamomona (¤), která se prohlásila před časem za republiku :). Je to tam celkem veselé. Pořád ale nechápeme při objednávání kávy otázky typu "One shot? Two shots?" - buď to má něco do činění s množstvím nebo silou kávy. Po kafi a nanuku pokračujeme ztracenou dálnicí a přijíždíme k drsně vyhlížejícímu tunelu ve skále, trefně nazvanému "Hobití nora" (¤). Prostě jednopruhový vjezd do díry, hrubě vytesané ve skále, dlouhé asi 100 m. Uvnitř žádné světla, ale měli by to zvládnout i klaustrofobici (někteří až po panáku něčeho silnějšího). Jak se pomalu přesouváme na východ, dohání nás podivný dešťový mrak. Celá okolní krajina se zalije zlatavým světlem a objevují se dvě duhy. Pak začínají padat obligátní kýble vody. Před osmou hodinou večerní dojíždíme do holiday parku v městečku Taumarunui (¤), kde se ptáme na volnou chatku. Obyčejnou malou už nemají a tak bereme "family" za 50 NZD. Janča odemkne, jde dovnitř, položí klíče ma postel, jde ven a říká mi, že klíče jsou na posteli, zvenku je na dveřích koule. Já přikyvuji a přitom plynule zabouchávám dveře. Cestou k recepci přemýšlím, jak té paní anglicky vysvětlím, co se mi povedlo. No, asi to pochopila, protože se smála a říkala, že máme rekord. Jsme tu 3 minuty a už jsme si zabouchli klíče :). Fasuju rezervní. Vybalujem, myjeme se a jdeme spát.
 |