9.3.2009
V blízkosti Taupa je pár zajímavých míst, na které jsme se ráno jeli mrknout. Po naší naplánované trase severním směrem zastavujeme nejdříve u vodopádů Huka falls , kde krátce po našem příjezdu dva autobusy vyklopují moře důchodců, takže mizíme a přesunujeme se kousek vedle k oblasti "Craters of the moon". V průvodci píšou, že je tam vhodné si vzít pevné, uzavřené boty. Janča uvažuje i o návlecích. Na místě samotném zjišťujeme, že je celé protažené dřevěnými chodníčky a člověk se tam může klidně procházet i bosky. S návleky bychom tam vypadali jak marťani. Tady poprvé cítíme tolik popisovaný "zápach zkažených vajec", vycházející z kráterů. Celkově nic moc - tahač peněz z turistů. Pak zase kousek popojedeme do místní garnátí farmy, kde jsme měli zálusk si dát v jejich restauraci "talíř pro dva". Usadíme se u stolu a pročítáme jídelní lístek, jehož součástí je i velmi barvitě napsaný návod, jak se takový garnát vlastně jí. Uvedené slovní obraty nám bohužel obrací žaludky. Např: otočit hlavičkou, odlomit, nezapomenout na vršek, vycucnout oranžovou dobrotu... a tak podobně. Zkrátka jen pro silné nátury. Řešíme to jen kávami long black a flat white. Následně odjíždíme po silnici SH5, krátce zastavujeme u dalšího puzzle worldu (¤) s bludištěm, kde si kupujeme zmrzku. Pak zajíždíme k termální oblasti wai-o-tapu (¤), kde nejsme schopni zjistit cenu vlezného a proto kupujeme jen nějaké suvenýry a prodíráme se davy turistů zpátky k autu. Někde v hromadě bordelu a proviantu na zadních sedadlech nám začíná tlít koupené maso, ze kterého bychom rádi vykouzlili steaky. Stavíme poblíž jezera Ngahewa na odpočivadle s lavičkami (¤), vytahujeme vařič, olej, koření a tak. Ale maso není naklepané a vypadá dost odolně. Dostávám skvělý nápad a hned ho realizuju. Zabalím svoji flákotu do mikrotenového sáčku a pro jistotu i do igelitky (Janča ne, protože se bojí)- a úhledný balíček dávám na zem k zadnímu kolu auta. Pak už jen řadím zpátečku a pomalu přes něj přejíždím tunu a půl vážícím fordem. Mno - viděli jste někdy maso, kompletně nadívané štěrkem? Není o co stát. Řežeme zbylý Jančin plátek na kostičky a snažíme se je ve větru osmažit na plynovém vařiči. Celou dobu nám u toho asistuje zdivočelý kohout. Pořád chodí kolem nás. Má úplně zarostlé nohy (pařáty) peřím, jako by chodil v papučích. Po minisvačince je naší další naší zastávkou až Rotorua (město boha smradu). Proplétáme se centrem (¤) a kupodivu není problém zaparkovat. Akorát že systém placení je pokaždé trochu odlišný. Teď jsme hodili do automatu peníze a zvolili místo, na kterém stojíme. Digitální ukazatel na stojanu začíná odpočítávat zaplacený čas. Bereme si doklady, foťáky a krátce se procházíme centrem za občasného závanu smradlavého vánku. Je to tady jeden obchod se suvenýry vedle druhého. Janča si hned v prvním kupuje za 10 doláčů "zaručeně pravý" žraločí zub. Vypadá sice jako z přerostlého candáta, ale budiž :), chvíli ho obracím v ruce a hledám nápis "Made in China" :), ale bezvýsledně, třeba je opravdu z ryby - je žralok vůbec ryba? Většina zboží je kýč jako prase, které kupují jen hordy indických turistů, ale sem tam se dají najít i moc pěkné věcičky. Procházíme dalších 4 - 5 obchodů a skoro v každém koupíme nějakou blbinku. U pobřeží (¤) stejnojmenného jezera (Rotorua) chvíli pozorujeme racky a letadla, zaparkované na vodní hladině. Pak se chceme zajet podívat do asi 3km vzdáleného místa Te Puia (¤), kde jsou velké gejzíry. Po zjištění, že nejnižší vstupné je 40 NZD na osobu, jdeme jen omrknout další suvenýry a vyrážíme směr Mata Mata - Hobitín. K večeru jsme tam, projíždíme městečkem a ubytováváme se v chatce blízkého kempu Opal hot sprigs.
 |