18.3.2009
Probouzíme se opět do krásného rána. Tím je to pro nás bolestnější, že opouštíme krajinu dlouhého bílého oblaku a nevíme, kdy se sem ještě někdo z nás podívá. Zničeho nic se u naší chatky objevuje hezká kočena se zajímavým vzorem na kožichu. Janča otevírá konzervu s kuřecím masem a v tom okamžiku jsme se stali jejími nejlepšími přáteli. Janča málem přichází o prsty, jak jí je to zvířátko zuřivě olizuje :). Všecho už je sbaleno, nasedáme do auta, v blízké benzince dotankujeme plnou nádrž a jedeme na blízké Aucklandské letiště(¤), kde v pobočce Apexu vracíme auto(¤), které nám bylo celý měsíc nerozlučným kamarádem. Týpek, co přebírá auto, jen ověří stav paliva v nádrži a ptá se, jestli bylo vše "all right". Říkám mu o červené kontrolce, která blikala vždy při vypnutém motoru a v oficiálním manuálu o ní není ani zmínka. Maník se ptá, zda to dělalo i za jízdy, po mé záporné odpovědi jen mávne rukou a říká, že je to ok. Nasedáme i s bágly do Apexovské dodávky, která nás vyklopí přímo u mezinárodního letištního terminálu. Odbavujeme zavazadla a trochu se procházíme okolo. U srdce mne bolí a svírá jako blázen. Chci vrátit čas mínus třicet dní. Při nezbytných formalitách před vstupem do letadla si korejská letuška nějak podezřele dlouho prohlíží můj palubní lístek a někam volá. Pak mi ukazuje, že mám jít kousek vedle za jinou pracovnicí. V duchu se mi začínají odvíjet katastrofické scénáře, že objevili na rentgenu hrst nasbíraných mušlí a kamínků, které jsem nacpal do termohrnku a zacpal ponožkama, nebo Jančiny šutry v batohu (asi tak 2 tuny). Tím jsme samozřejmě porušili nějaké nařízení o biologické ochraně nebo tak nějak. Ale druhá letuška jen něco ťuká do počítače a po chvíli mi vrací palubní vstupenku a posílá nás do letadla. Začínáme se usazovat a zase u mně stojí třetí letuška a ptá se "Mistrrr džurekháá?", kývnu a ona na mne, že mají problém s mou palubní vstupenkou - omg - nervy se zase napjaly a adrenalin se začal uvolňovat do krevního oběhu. Dáváme jí ten lístek, ona poděkuje a i s ním odcupitá neznámo kam. No nic, teď už sedíme a čeká nás nekonečných 12 hodin letu, při kterých do nás cpou hrozné korejské nebo i "jako" normální jídlo. Dávám si hned zkraje 2x malou skleničku vína a let je okamžitě snesitelnější. Po příletu do Soulu se hlásíme u přepážky Korean Air, odkud nás nasměrovávají přes asi 3 další prostředníky před letiště, kde nás minibus odváží k letištnímu hotelu na přenocování. Na letišti je s námi tlupa dalších čechů, ale my se k nim nehlásíme a česky mluvíme jen potichu. Co jsme potkali, tak češi dělali zatím jen ostudu. Dobře děláme. Je tam i strašně protivná ženská, o kterou bych po chvíli nejraději přerazil korejský hasicí přístroj. V hotelu Janča ještě na pokoji několika cigaretami vykuřuje exotický hmyz ven a pak se už snažíme usnout.
 |