1.3.2023

Ráno nelením a hned fičím stopadesát kilometrů zpátky Invercargillu na letiště vyzvednout si můj bágl. Aerolinkám to trvalo jen 14 dní. To jde :D. Cestou na mně v protisměru blikne auto. A za chvíli míjím policejní auto na čekané. Mezinárodní signály fungují i tady :).

Na Invercargillském letišti(¤) nemůžu zaparkovat. Aut jako much a navíc mění povrch vozovky části parkoviště. Až se mi podaří najít místo, tak zamířím do letištní haly, kde jde vše super hladce. Slečna z Air New Zealand si mě hned v terminálu všimne a ptá se, co potřebuju. Za 20 sekund mám svůj batoh zpět! Juhuuu! Hodím ho do kufru auta a jedu zpět do Te Anau.

Cestou zkusím znovu zastavit u Gem Beach. Teď to vyšlo. Slabě poprchává a je tu málo lidí. Po asi 15 minutách jdu zpět k autu, bo mi padají kalhoty, v každé kapse mám tak kilo kamínků. Pláž je plná různých ohlazených oblázků všech barev a tvarů, různě žilkované nebo flekaté. To nešlo přestat sbírat, v dešti navíc, jak jsou kamínky vlhké, tak vypadají ještě lépe.

Jsem totálně ožraný muchničkami a celý se drbu. Před Manapouri se zase vyloupnou štíty Fiordlandu, tentokrát zahalené ve zlověstných mracích. V Te Anau se rovnou zastavím pro fish&chips. Mraky se furt honí sem a tam a občas sprchne. 

V kempu zdlábnu rybu a začínám třídit věci ze znovunalezeného báglu. Spoustu krámů, co jsem si tu musel koupit, vyhazuju, protože jsou většinou horší kvality než moje z domu. Nevešlo by se mi to stejně do auta, natož si je brát sebou domů.

U stanu si všimnu suché kupky hnoje. To jsem se před pár dny snažil odstranit vrstvu nánosu z vnitřní strany blatníku. 

Wifi je to jediné v kempu, co mi leze na nervy. Když už se mi podaří připojit, tak málo kdy spojení vydrží déle než minutu, dvě a v otřesné rychlosti. Nemůžu ani pozjišťovat, co zítra podniknout. Podle počasí zkusím z kempu pěšky dojít ke control gates a dále po Kepler tracku k prvnímu tábořišti.