15.3.2023

Dnes v noci už taková kosa nebyla, nebo mi to tak alespoň připadalo. Asi už mi odumřela nějaká tkáň a tak jsem to nevnímal. 

V celém Marahau je maximální povolená rychlost 30 km/hod a je tu plno zbržďovačů na silnici, dost vysokých hrbolů, aby řidič zpomalil. Jedu kolem pobřeží a najednou vidím vedle sebe v protisměru letět auto vzduchem. Japonec za volantem se asi zapomněl s plynem a přehlédl zbržďovač. 

Začínám autem šplhat na kopec Takaka hill. Nahoře odbočím na moji oblíbenou štěrkovou cestu Canaan Road(¤). Vede oblastí z natáčení Pána prstenů. Svítí slunce, azurová obloha, paráda. Dojedu na konec cesty. Z lesa vane příjemný chládek. Já jdu ale nejprve prozkoumat část vnitrozemní trasy národního parku Abela Tasmana. Jen kousek k sedlu Wainui, kde se stezka tříští do dalších cest.

Vrátím se stejnou trasou a vnořím se do lesa u Harwoods Hole. V celém lese se nese vzduchem bzučení hmyzu. Murphyho pravidlo natáčení videa: deset kilometrů nepotkáte na stezce živou duši, ale jakmile vytáhnete kameru a začnete natáčet pěkný kousek cesty před sebou, tak ze zatáčky proti vám vyjde nějaký turista. Platí v 95% případů. Harwoodova díra je furt stejná a já mažu zpátky k autu bo mám hlad. 

Pootevírám všechny dveře auta, protože je uvnitř jak v troubě a sednu si dopředu s plechovkou fazolí. Za chvilku slyším škrabat pařátky na karoserii. Ty malé potvory weky se skvěle naučily lézt do aut něco ukrást. Jasně, že ji mám v autě. 

Začínám uvažovat, že bych tu dnes zůstal na noc. Je to zároveň jednoduché DOC tábořiště za mírný poplatek, který se v pytlíku s registračními údaji háže do kasičky u infocedule. Jsou tady suché záchody, brutus jako obvykle, ale to bych možná přežil. Horší jsou muchničky. Začínají otravovat ve velkém.

Je rozhodnuto, zůstanu tady. Okolí je nádherné, slunce pálí a je tu jen jeden německý pár - kluk s holkou. Nejbližší tři dny má být podle předpovědi hnusně. Sedím vedle stanu v otevřeném autě, slunce se pomalu kloní k západu a na svahu přede mnou si jen stačí představit Aragorna s hobity, jak je vede do lesa. Tahle scéna se tu natáčela.

Je naprostý klid, jen sem tam se ozve slabé kovové cinknuti, jak si moji sousedi připravují něco k večeři. 

Asi o půl sedmé zpozoruji, že jdou do lesa k Hardwoods hole, sakva - západ slunce! Hned zamknu auto a valím za nimi. Poloklusem dorazíme ke skaliskům s výhledem do údolí. Nad vzdáleným štítem bude za chvíli zapadat slunce. Celé údolí se utápí ve zlatavém oparu. Beautiful! Ptáci kolem štěbetají, pískají a hmyz cvrká. Idylka. Zezdola se slabě nese zvuk plynoucí řeky. 

Atmosféra 100/100! :D. Tak tohle musím vidět znovu! Slunce se přehoupne přes hřeben a okolní les se ponoří do přízračného šera. 

Cesta zpět rychle tmavnoucím lesem je další dobrodružství (cesta trvá cca 40 minut). Denní ptáci už utichli a v sametových stínech se začínají ozývat noční ptáci. Když dorazím ke stanu, tak se okolím už nese houkání, hvízdání a klapot. V posledních zbytcích soumraku vidím, že se kopce noří do mlhy. 

Sotva se zabalím do spacáku, tak mi něco začíná chodit kolem stanu. A člověk to nebude :D.