20.3.2023

Ráno se mi podaří v časném ranním slunci trochu usušit stan a už si to mažu do přístavu(¤) na trajekt. Moje domněnka byla správná, zatím je checkin vozidel provozován postaru :). Auta se štosují na velké ploše do mnoha souběžných řad, ze kterých pak po dlouhém čekání vyjíždějí nějak náhodně podle mi neznámého systému pokynů manipulačních pracovníků Interislanderu. Řada vedle mě se způli vyprázdnila, jedno auto uprostřed fronty totiž stojí opuštěné a blokuje všechny za sebou. Osádka auta si prostě zašla na kafe a celá řada kvůli nim stojí. 

Dále už jde vše v pohodě. Auta se postupně nalodí, řidič dostane kartičku s číslem paluby, kde parkuje a jak se pak k autu dostane. Na konci plavby najít auto, kde ho člověk na velké lodi nechal, je mazec. Na venkovní palubě čekám na vyplutí. Vítr je zatím mírný a doufám, že to tak zůstane. Před jedenáctou hodinou kapitán rozhlasem oznamuje brzké vyplutí a přeje nám, ať si 3,5 hodinovou plavbu užijeme. Zanedlouho se z nitra lodi začínají ozývat kovové zvuky. Na přední venkovní palubě si starší paní vytáhne pletení a plete. Asi má z plavby strach a je to její forma antistresového mazlíčka. Ani to nezaznamenám a už plujeme. Na shledanou Jižní Ostrove za rok! :D. 

Stojím na venkovní palubě a sleduju kličkování trajektu mezi poloostrovy a výběžky Marlborough. Na otevřeném moři už je ale dost vítr, jsem prochladlý na kost a vidím už jen mžitky. Jdu si dovnitř dát rybu s hranolky. Pohyby lodi je dost cítit. Rovná chůze není možná. Snad se nevybliju někde do rohu. Je to dobré, už vidím na stěně pověšené blicí sáčky. Je sranda pozorovat lidi, chodící cik cak. 

Teď si dám velkého long blacka a při popíjení vidím, že už máme kopce Severního Ostrova po pravo i levoboku. Tři a půl hodiny plavby už uplynuly. Seberu se a chci jít čučet na palubu. Sakva, oni už zamkli dveře ven! :( Na pytel… 

Kapitán oznamuje, ať se řidiči odeberou ke svým autům. V autě čekám, až trajekt zakotví a začnou nás postupně vypouštět ven. Tvl Wellington… hlavní město Nového Zélandu. Poprvé blbě odbočím hned při výjezdu z trajektu a zajedu kamsi do přístavních doků. Pak se mi celkem rychle podaří vrátit a napojit se na dálnici, vedoucí severním směrem. U Wellingtonu je kus kompletně nové, relativně nedávno (v březnu 2022) otevřené dálnice Transmission Gully, jejíž vybudování provázela řada skandálů, stejně jako u nás - kartely stavebních firem ždímajících státní peníze z rozpočtu.

Z kempu v Paekakariki, kde mám dnes rezervovanou chatku, mi poslali email, ať radši jedu po staré cestě, že je to přímější a jednodušší. Podruhé blbě neodbočím na sjezd na starou silnici. Kuva! V navigaci ta nová dálnice sice existuje, ale má v mapových podkladech totálně guláš ve sjezdech a nájezdech na dálnici! No co, alespoň se projedu po nové Transmission Gully.

Dálnice je fakt krásná. Vede pozvolna přes kopce, takže vidíte, jak se hezky vlní nahoru a dolů do dálky. Potřetí blbě nedbočím, bo navigace mě nutí ať odbočím v místě, kde není jak! Uaa, to už mi pochodují nervy. Naštěstí je po pár kilometrech další exit do nějaké prdelácké vesnice a tam sjedu a u krajnice studuju mapu, jestli se nedá vrátit nějakými starými vedlejšími cestami. NEDÁ! V tomto příbřežním úseku žádné silnice nazpět nejsou! Holy shit… Musím najet zpátky na dálnici v opačném směru a vrátit se.

Jak se chci z připojovacího pruhu zařadit na dálnici, tak tam jede zrovna nějaký řidič, který prostě neuhne do druhého pruhu, aby mě pustil, ale jednoduše na dálnici zastaví :D. Za ním se samozřejmě okamžitě tvoří řada aut. No ti museli nadávat jaxviňa. Jedu zpátky a počtvrté blbě zvolím zase jiný exit. To už cítím nepravidelný srdeční tep :D. Ale hned to naštěstí zaregistruji a udělám vedle na kruháči otočku a hned najedu po pár stovkách metrů zpátky na dálnici. Další exit už je ten správný. S nervama v prdeli dojedu do kempu a zapadnu do chatky. Děsně fouká vítr, už ve Wellingtonu měly poryvy sílu vichřice. Lomcovalo to autem ze strany na stranu.