14.3.2023

Jakmile se probudím z kryospánku a začne mi bít srdce, tak se balím, abych mohl vyrazit na Abel Tasmana. Dnes byla zatím nejmrazivější noc, co jsem tady zažil. Budu se muset podívat po péřovém spacáku. 

Jedu s autem pár stovek metrů k parkovišti u začátku tracku. Obouvám si pevnější boty a vyrážím po dřevěných můstcích přes přílivovou planinu(¤). Nad oceánem vychází slunce a vzduch je slabě cítit řasami. Je naprostý klid. Na stezce, lemované hustými keři, se mi pod nohy pletou weky. 

Asi po třech hodinách se na vrcholové části stezky pode mnou jako obrovský modrý drahokam otevírá zátoka The Anchorage(¤). Sejdu dolů k pláži a po krátkém plážovém úseku se znovu vnořím do lesa, abych po 20 minutách dorazil k zátoce Te Pukatea Bay. Tady jsme před 13 lety nocovali ve stanu. Nádherná malá ukrytá zátoka s pláží a místy pro stanování. Sednu si na kusy vyplaveného suchého dřeva na pláži a asi hodinu věnuji nostalgii :D. Vytáhnu tyčinku k obědu. Okamžitě se objeví dvě weky a utíkají ke mně. Nehnou se ode mne, dokud nedojím. 

Seberu se a jdu pomalu nazpět. Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsem u auta a v nohách mám něco přes 20 kilometrů.

Dnešní den se fantasticky vydařil. Nádherné počasí, úplné bezvětří a pohodový trek podél azurových zátok Tasmanova moře. Den jako tenhle přebije deset skličujících dní, které proprší. V hlavě začínám plánovat vnitrozemní Inland track národním parkem Abela Tasmana někdy v budoucnu. 

Moc se nerozmýšlím a jedu postavit stan znovu do Old MacDonaldova kempu.