18.2.2023

Spacák od macpacu teda nic moc, klepal jsem kosu. Dnes mne čeká výstup na horu Barrosa. Mám ji už v merku několik let, ale vždy jsem kolem jenom projížděl. Jedu mezi pastvinami v ranním slunci. Na parkingu(¤) u výstupu jsou 2 auta včetně mého a jak si obouvám pevné boty, tak přijíždí třetí s mladou kulatější Asiatkou, která ale výstup po 20 minutách vzdá a vrací se. Včera se mi ozvaly aerolinky, že mají můj bágl. Jsem necelých 1000 kilometrů daleko, mno…

Jako u jiných treků je i u výstupu na Mt. Barrosa společný postupný šok z prozření, že její vrchol není na začátku trasy vidět a tak nevíte, co vás ještě čeká. Asi ve čtvrt na jednu jsem nahoře. Moc se nezdržím a sestupuju dolů. Počasí je super. Při sestupu potkám kluka se psem. Dále potkávám dvě opravdové babičky, stoupající na vrchol. Moje sebevědomí tím dost trpí. Těch stoupalo nahoru teda poměrně dost a to jsem si při výstupu mákl. Dole u auta sotva pletu nohama.

Došla mi voda. Je jak v peci. Přes cestu poletuje chmýří. Jedu přenocovat k Mt. Potts Lodge u Edorasu. Tam je naprosto pusto, nikde nikdo. Zaparkuju a jdu si dát sprchu. Venku je pořád výheň, ale za chvíli se přižene mrak a začíná pršet. Po sprše mě hned zkasíroval pikolík, který se se vyrojil kdoví odkud. Poplatek ze kempování 35 NZD.

Kurňa, začíná lít fest, to jsem ten stan postavil na poslední chvíli. Sednu si do auta a dám si chleba s meruňkovou marmeládou. Na NZ zakázali prodej plastových příborů už před pár lety. Prodávají teď nějaké z tvrzeného papíru nebo co to je. Nedá se s tím namazat chleba, bo se to hned ohne. Vidět to Greta, tak ji naskočí cévka na čele, kolik stromů muselo padnout na takové papírové příbory… 

Není tu wifi ani mobilní signál. Sem tam chytnu slabounkou čárku wifi, ale je pod heslem. Pravděpodobně pro lidi v hlavní chatě v pokojích za 400 doláčů.

A ne, po studiu obalu (pořád uvězněný deštěm v autě) už vím, že jednorázové příbory jsou vyrobeny z cukrové třtiny.

Zdejší záchod a sprcha mají furt stejně tragické řešení. Jsou průchozí a musíte zamykat obojí, jestli nechcete, aby vám tam někdo vlezl. Dešti se nechce přestat. To jsem se chtěl ještě dneska podívat k Edorasu. 

Najednou dešti dochází munice. Startuju a jedu k Edorasu. Na obzoru je sice tma a slyším vzdálené hřmění, ale vypadá to, že se vzdaluje nebo rozpouští. U Edorasu stojí pár aut. Okolí je naprosto kouzelné. Ta planina, obklopená horami s kopcem domova pánů koní uprostřed, se nikdy neomrzí. Vystoupám nahoru a shora vidím, že v křovinách dole si někdo postavil stan. To by se zdejším asi nelíbilo :D. Klonící se slunce metá přes mraky světelné oštěpy. Nechce se věřit, že je to téměř 25 let, co se tu natáčely Dvě věže.

Chladnější vzduch, který přinesl déšť, je pryč. Zase je tak 30 stupňů. Vracím se ke stanu a večeřím sušenky. Pod palubní deskou najdu schovaný USB port, jupííí, můžu mít puštěnou navigaci (ta vestavěná v autě je tragická) a zároveň nabíjet něco dalšího. Relaxuju v otevřeném autě s nohama na palubní desce. Okolí se koupe ve večerním slunci. Totální pohoda. Žádný eSiař, žadné zkur.. ETŘ. V rádiu mi šumivě hraje jediná AM stanice, kterou se mi povedlo chytit, hity 90tých let. Do toho venku štěbetají ptáci. Jsem naprosto offline… Psychoterapie nejvyšší kategorie.