23.2.2023

Celou noc brutálně chcalo. Zavrtával jsem se hlouběji a hlouběji do spacáku, protože bylo tak 6 stupňů nad nulou. Přes den má být opět 13. Supr léto :D. Prokřehlý vytahuju pařátu ze spacáku a připravené kalhoty s tričkem si nacpu do spacáku k sobě, ať se ohřejí. Oblíkat se do zmrzlého oblečení je nevšední zážitek. Po sušenkové snídani jedu na objížďku vodopádů v celém Catlins.

5 minut hustě chčije, 5 minut valí slunko, 5 minut hustě chčije… Furt furt dokola. Má to výhodu, že u vodopádů není tak moc lidí. Malé vodopády Barrs Falls vidím prvně. Nejsou moc navštěvované. Vede k nim asi 3 km dlouhá štěrková cesta. Na vyhlídce Florence Hill(¤) fučí ledový vítr. Mám na sobě všechno oblečení, které mám k dispozici. 

V café poblíž(¤) vodopádů McLean, pod záminkou koupě kafe, loudím wifi heslo. Je to „Bellbird20“ :D Sakva, žádný email z aerolinek. Tak nevím, jestli mám jet zítra na Invercargillské letiště pro můj ztracený bágl.

U vodopádů McLean se lehce projdu a zvažuju myšlenku, že bych tady (součástí café je i holiday park) zůstal v chatce za 130 NZD na noc. Necítím se po mrazivé noci ve spacáku úplně fit. Ale nakonec se na to vykašlu a jedu dále do kempoviště u Curio Bay(¤). Pamatuji si ho jako spletitý labyrint vysokých flaxových křovisek. A taky že jo, bloudím tam autem úzkými stezkami. Recepce byla původně v malém krámku na konci útesu. Ten je teď zavřený a je tam něco jiného. Vracím se k vjezdu a recepce je přemístěna do hlavní budovy.

Zapíšu se a jedu postavit stan. Slunce už svítí trvale, ale je chladno a fučí vítr. Wifi zero. Něco pojím, zase na sebe obleču veškeré oblečení a jdu prolézt okolí. Proti mně jde holka jen v plavkách, celá mokrá z moře. To bych nedal :D. Najdu sprchy. 8 minut teplé vody zadara. Sprchnu se a sleduju stíny mraků, přebíhající okolní kopce. Vedle mne stojí karavan s asi třemi nebo čtyřmi anglicky mluvícími seniory. Doufám, že nebudou pařit do rána. Kolem osmé zalehnu. Vítr lomcuje celým stanem.