6.3.2023

Ráno hned kolem sedmé se balím a po osmé už jsem u jezera Matheson, abych poprvé prozkoumal nedaleké jezero Gault. Z okolních pastvin se vznáší mlha a na milionech kapek rosy se odráží paprsky ranního slunce, vykukujícího zpoza štítů Jižních Alp.

Po hodině stoupání jsem u jezera. Paráda… Nepotkal jsem jediného člověka, ani u jezera nikdo není. Hladina je naprosto klidná, jako v zrcadle se v ni odrážejí zasněžené vrcholky vzdálených hor a kolem zní ptačí koncert. Tak tohle je ukrytý diamant, o kterém turisti nemají moc ponětí anebo je odradí délka a náročnost trasy. Fakt nádhera. Jezero Gault za mně 100 %! Dobře, že jsem ho nevynechal.

Zpátky na parkovišti jdu k autu a tam se mi zastaví srdeční tep. Auto nikde. Asi minutu nevěřícně stojím a rozhlížím se a hlavou se mi honí myšlenky, co budu dělat. Ten flek u většího kamene, kde jsem nechal auto, je prázdný. Jdu parkovištěm pomalu zpět a krev mi začíná znovu okysličovat mozek, splet jsem se o jednu parkovací řadu. Je tam stejný šutr :D. Jedu přes Fox Glacier a Franz Josef Glacier až k Hokitice. Tam zahnu k Hokitika Gorge(¤) s nepřirozeně modrou vodou, která působí dojmem, že poblíž buchla chemička. Ale počasí je super. Ty předpovědi se nějak nenaplňují. Ne, že bych si stěžoval… 

Déšť přijde asi zítra. 

V Hokitice mám namířeno do Kiwi kempu(¤) a cestou zastavím u památníku v Kowhitirangi(¤), kde v roce 1941 vyšinutý farmář zastřelil sedm lidí, včetně čtyř policistů.