12.3.2023

Dnes ještě přesně nevím, kde skončím. Uvidíme, jak se vyvrbí situace. Ráno muchničky moc nežerou, takže je vše ok. 

Na cestě k jezeru Rotoiti narazím před sebou na pomalu jedoucí řadu aut, v jejímž čele blokuje všem cestu auto veterán. V klikatých silnicích v pohoří okolo Murchisonu ho nejde předjet. Dojedu k jezeru Rotoiti(¤) u St. Arnaud a tam všude okolo davy lidí a aut, k jezeru se nedá dostat, auta stojí naprosto všude, i na louce. Dopravu tam organizují nějací pikolíci. Co se tu děje? Slyším řev motorů. Jak se vymotám z tlačenice, tak zahlédnu na hladině jezera závodní motorové čluny. Asi nějaká exhibice. Všude mraky lidí. Obcházím je a snažím se najít vstup na lesní stezku. Místo ptačího zpěvu a šumění stromů mě provází řvaní pořadatelů do megafonu. Za chvilku jsem asi v polovině trasy, co jsem měl původně v plánu. Rozhodnu se, že si to protáhnu až nahoru k Parachute rock. Stoupám asi dvě hodiny lesem nahoru, až nad hranici, kde přestávají růst stromy. Okolo jsou nádherné výhledy na hory a jezero Rotoiti. Řev benzínových bestií se nese až sem.

Jak se zpocený doplazím ke skalisku(¤) nahoře, tak tam narazím na skupinku seniorů a dětí školního věku. Mno, sebevědomí opět v prdeli :D. Trochu si odpočinu a scházím dolů. Vracím se podél břehu jezera, kde pořád hřmí čluny. Rachot hrozný, výfukové plyny zamořily okolí. Ale lidi už odjíždějí. Vyvětrám přehřáté auto a jedu k severu do kempu Quinney's Bush(¤). Postavím stan a začíná se dělat nějak větrno. Chytám slabé wifi s "Quinney" v názvu, ale je zaheslované. Jdu se zeptat na recepci a ne, wifi nemají, asi to je jen pro personál. Okolní kopce vypadají, jako by je někdo postavil z lega. Jak vykácejí nějaké území, tak při znovuosazování dávají sazenice přesně dle šablony do mřížky.