11.2.-15.2.2023

Den, na který jsem čekal poslední tři covidové roky, konečně nadešel. Dnes se vydávám na cestu dlouhou dvacet tisíc kilometrů. Zprávy o "zavazadlové apokalypse" na aucklandském letišti mne sice trochu znervózňují, ale nenechám si zkazit náladu. Spíše s obavami sleduji trasu tropického cyklónu Gabrielle, která pomalu cení zuby a přibližuje se k pobřeží Nového Zélandu. Zrušení letu si nechci ani připustit. Ale přesto se děsím každého emailu.

Vycházím z domu a mrazivý vzduch mi naplní plíce. Tenké trekové kalhoty se připlácnou na nohy, ale tělo je napumpované adrenalinem a tak to ani nevnímám. Dojedu na nádraží, kde se jako obvykle motají pochybná Individua. Až do Prahy na letiště probíhá cesta v pohodě. Ruzyňské letiště vypadá uvnitř pokaždé nějak jinak. Zase se tu neorientuju. Pas ukazuji jen při odbavení? Divné, minule jsem musel přes pasovou kontrolu. V letu do Mnichova je většina pasažérů "tmavších" :D.

Vedle mne sedí 120 kilový arab. Zbývá mi prostoru jako pro 3leté dítě. Vzneseme se z hnusného zamračeného odpoledne nad mraky. A hned je hezky. Země pod námi je jako pocukrovaná. Po přistání v Mnichově mám dost času. V čekárně jsou u sedadel vylámané nebo nefunkční dobíjecí usb porty. U odletové brány nonstop řvou děcka, neslyším z hlášení v reproduktoru ani hovno. Po usazení v letadle zjistím, že je místo vedle mne volné? Juhuu. Jsem v uličce i když jsem si zaplatil okno. Laboruju tak 5 minut s připojením sluchátek. Jeden jack se musí vykřivit o 90 stupňů. Všichni okolo jsou z toho gogo. Sotva se začnu propadat do spánku, tak mi do ramene vrazí letuška, procházející uličkou. Noc je děs. Spánek se mi už vyhýbá a v úzkém sedadle se moc pohodlí najít nedalo. Na snídani nám přinesou dva plátky moskevského chleba s něčím neidentifikovatelným uprostřed a borůvkový jogurt. Korpulentní ženská, sedící ob sedadlo vedle mne vypadá, že by ještě sežrala i tácek s ubrouskem. Nad Singapurem prý právě prošly bouře, musíme 20 minut kroužit okolo, než můžeme přistát.

Po zapnutí mobilu se začínají okamžitě naplňovat moje obavy. Smska, že je zrušen let ze Singapuru do Aucklandu a i můj návazný separátní další let z Aucklandu do Christchurche. Panika. 20 minut bloudím po letišti, kyvadlový skytrain mezi terminály už taky nejezdí jak jezdíval. Nakonec se doptám a mám jít k transferu 3, kde je prý pro tuto situaci ustanoven tým. Je tam stolek s několika zaměstnanci aerolinek a ti vysvětlují, že musím vyplnit příletovou kartu pro vstup na singapurské území a normálně vyjít ven z letiště, chytit si taxík a nechat se odvézt do určeného hotelu – předávají mi voucher s instrukcemi. V recepci hotelu údajně taxikáři zaplatí. Je zaplacen jak hotel, tak večeře a snídaně. Ráno v devět hodin mám sejít dolů do salónku, kde nás pověřenec aerolinek bude informovat o vývoji situace. Vedle mne řeší stejnou situaci starší Maďar, jeho angličtině se dá rozumět. V Aucklandu má mít sraz s přítelkyní ze San Francisca, která tam stihla přistát před cyklónem. Imigrační vstupní karta je maras - u stěny je na stojáncích připevněno asi 10 tabletů a na nich spuštěná aplikace s vyplňováním vstupní karty. Některým otázkám absolutně nerozumím, co po mně chtějí. A nejsem sám. Všichni lidé se furt otáčejí na jednu ženskou, která dělá metodickou pomoc s vyplňováním. Za chvíli jí přichází na pomoc další uniformovaný Singapuřan. Jeho pomoc je ve stylu – „to ne, to přeskočte, to se nemusí, to odklikněte, to už není potřeba, klik klik klik klik.. a vyfoťte si na mobil poslední obrazovku z tabletu, to ukážete celníkům při opouštění letiště.“ :D. Máme si vyzvednout i odbavená zavazadla. Ta ale na pásu nikde nejsou. Pokouší se o mne infarkt. To už pendluju s Maďarem po letišti tak hodinu. Jdeme do ztrát a nálezů (on je taky bez zavazadla) a tam další fronta. Ale jak přijdeme na řadu, tak nám sdělují, že zavazadla z našeho letadla údajně začnou vyjíždět za chvíli. Lapneme batoh/kufr a před letištěm nasedáme do prvního taxi. Jedeme celkem dlouho, hotel asi není blízko letiště(¤). Je už tma a prší. Cestou vidím poprvé naživo singapurské mrakodrapy(¤). V hotelové recepci vysází prachy za cestu taxikáři keš. Hotel je luxus. Každý máme vlastní pokoj v různých patrech. Ve vedlejším pokoji si někdo prozpěvuje náboženské texty.

Celou noc se jen převaluju. Spím možná tak jednu, dvě hodiny. Ráno kolem osmé sjedu do lobby na snídani. Dám si jen pár kousků melounu. Vedle sedící skupina starších Číňanek děsně smrdí naftalínem. Pak jdu na meeting v hale se dvěma mladými Singapurci - kluk s holkou. Ti nám sdělují, ať se ještě neodhlašujeme z pokojů a dostavíme se ve 13 hodin na stejné místo. Situace se prý mění z hodiny na hodinu. Singapurci jsou neuvěřitelně milí a vstřícní lidé. Alespoň já mám zatím tuto zkušenost.

Ještě před odpolední schůzkou mi cinkne sms, že let je přebookován na jednu hodinu v noci. Začíná zběsilé kolečko emailů kvůli změně letu z Aucklandu do Christchurche, do kempu v Brightonu a Apexu kvůli autu. Na obědě obcházím stoly a ty jídla mají více očí, než chapadel. Ale nakonec najdu kuře a nějakou zeleninu.
Na meetingu nám potvrdí noční let hodinu po půlnoci. Ve 21:30 máme být dole v recepci a vyzvedne nás bus na letiště. Několikrát přebookuju návazný let z Aucklandu do Christchurche. Budeme v Aucklandu v 16 hodin a chtěl jsem tam přespat a letět do Christchurche až ráno, ale ubytko není nikde žádné volné. Přebookuju tedy potřetí let na večer, kdy přiletíme. V Christchurchi budu o půl deváté. To už si nenakoupím.

Po večeři mne už karta nechce pustit zpět na pokoj, musím do recepce, kde mi asi prodlužují pobyt až do noci. Pozoruji z pokojového okna podvečerní ulice rušného Singapuru. Všude je tropická zeleň. Někdy to tu budu muset prozkoumat :).

O půl desáté večer nás začínají ládovat do autobusu. Ženské v tenkých tílkách a šortkách to moc nevychytaly, v klimatizovaném autobusu je tak 14 stupňů. Na letišti je u odbavení mohutný dav lidí. Asi hodinu čekám ve frontě. Úsměvavá Singapuřanka mi na mou prosbu přiděluje jedno z posledních volných míst u okna - juhuuuu. Pak hurá rovnou do útrob letiště k odletovým branám. Nikde žádná bezpečnostní kontrola? Hmm.. přesunuli kontroly až přímo k jednotlivým branám.

Wtf…  KUVA! Moje vymodlené místo u okna… Jakmile se usadím, tak se ke mně nahrne rodina arabáčů a stokilová mamina s miminem se mně ptá, jestli bych si s nimi nevyměnil místa, aby mohli být spolu, protože její manžel sedí vedle mne. Oni mají samozřejmě místa v nenáviděné prostřední řadě letadla. Kuvaaaa to jsem chtěl z okýnka sledovat východ slunce nad Austrálií… S trpkým výrazem v obličeji se stěhuji. Z každé strany na mně vřeští mimino. V druhé polovině letu se postaví do fronty u wc ženská a je komplet bosá. Chtěl bych vidět její obličej až zjistí, že podlaha je mokrá od chcanek. V Aucklandu to při přistání s námi trochu háže. Jsme tu o půl hodiny dříve a tak musíme čekat v letadle na ploše. S letadlem vítr pěkně lomcuje i když už jen stojíme. Jsme v okrajové části rotujícího cyklónu.

Kuva… zase sms – mám zrušený večerní let do Christchurche. Vstřebávám tuto informaci a čekám, kdy se začne pohybovat pás se zavazadly, vykládanými z letadla. Letištní rozhlas oznamuje, že kvůli prudkému větru na letištní ploše nebudou z letadel vykládána žádná zavazadla. Cože?!! Dav lidí na letišti začíná vřít. Není to jenom naše letadlo, ale všechna letadla, která v posledních hodinách přistála. Nikdo neví, co má dělat. Zaměstnanci ztrát a nálezů mezi nás nosí formuláře s hlášením ztráty zavazadel, které máme vyplnit a odevzdat. Pár tisíc lidi vyplňuje formuláře, aby se jejich požadavek zaevidoval, a během týdne snad zavazadla vyloží a budou nás kontaktovat. Tvl co teď? … jsem na letišti, ve městě není absolutně žádné volné ubytování a nejbližší další volný let do Christchurche je v pátek. Ve stresu vlezu omylem na dámský záchod. Nevím, co mám dělat. Nemám se do čeho převléct, v batohu byl i stan, spacák, karimatka atd. Nemůžu tu čekat x dní na batoh. Budu si muset asi všechno koupit znovu. Na info přepážce mi řeknou, že takových lidi je tu hodně a že nás letiště nechá přespat v terminálu na zemi a budou za chvíli i rozdávat deky. Jdu si najít nějaký koutek na studené dlažbě. Utábořil jsem se vedle košů na recyklovaný odpad. Všude polehává po zemi spousta lidi. V mobilu pořád zkouším hledat volné letenky do Christchurche a podaří se mi zabookovat let na zítra. Za chvíli zaměstnanci letiště obcházejí všechny okolo a rozdávají nějaké keksy, oříšky atd. Další za chvíli nesou hromadu dek, které si rozebíráme.

V noci se mi podařilo trochu podřimovat asi tak hodinu. Letiště žije 24 hodin, takže kolem furt někdo chodil nebo vyhazoval odpad do kontejnerů vedle mne. Z nedalekého KFC se neslo vřískání čísel objednávek. Od cca 6 hodin ráno se snažím vydolovat z různých osob info o báglech. Ale bez úspěchu. Ve vedlejší budově, kde sídlí sekce třídění zavazadel a kam mě poslala ženská z přepážky singapurských aerolinek, nikdo není a dveře jsou celé polepené cedulemi, že je zavřeno a dalšími cedulkami, které mají lidi odradit od pokusů je kontaktovat.

Jak se motám terminálem, tak se vedle mne vyrojí televizní reportérka s mikrofonem a kameramanem za zadkem a začne se ptát dalších nocležníků, že je z australské tv a jestli s nimi může udělat rozhovor.
Trmácím se terminálem sem a tam a jdu se naposledy zkusit zeptat na nevyložený batoh. U dveří kanceláře už je dav lidí. Stojím tam asi 20 minut, až nakonec ze dveří vyletí rozzuřená Maorka a začne vřískat, že nikdo zavazadlo nedostane, že nám včera jasně řekli, že to potrvá 7 dní. Pak práskne dveřma a je pryč. Holy shit… ve tři odpoledne mi doufám letí letadlo do Christchurche. Už mi na mobil volala ženská z půjčovny aut, ale v ruchu letiště jsem jí moc nerozuměl. Nicméně jsem pochopil, že má furt moje už asi 2x odložené auto a chce se ho zbavit. Mám jí pak po příletu do Christchurche zavolat. Nedokážu už pomalu udržet otevřené oči. Dva dny jsem pořádně nespal. Musím se hoďku vyspat v letadle. Asi v kempu vezmu komplet vybavenou chatku za drsné peníze na 7 dní (pak zjistím, že kempy mají všude chatky obsazené a proto si rezervuju motel v centru města) a zkusím čekat na bágl nebo projdu obchody a všechno vybavení dokoupím. Mám na sobě trenky, ponožky a triko už pátý den. Lahůdka. Odpolední let do Christchurche má samozřejmě zpoždění. Jak čekám u gate na letadlo, tak si sednu na zem a opřu se zády o stěnu. A proberu se v okamžiku, kdy kolem mne už nikdo není a v tubusu k letadlu stojí letuška a dívá se na mně jako jestli s nimi taky letím.. Vyskočím a šup jako poslední cestující dovnitř. To bylo o chlup. Za letu poklimbávám, ale není to ono. V Christchurchi vyzvedávám Toyotu corollu 2019. Kluk v půjčovně je znalec, ví, že Ostrava leží na východě republiky a pak mi při předání klíčků řekne česky „na shledanou“ :D.

Můj původně plánovaný kemp u moře má všechny chatky obsazeny a já ještě nemám ani stan ani spacák, karimatku. Chybí mi plno věcí, co musím zítra nakoupit. Leje a já jedu do motelu Deans Bush(¤) za hříšné prachy. Uvnitř je to čisté, ale celkově dost omšelé. Jen se rychle osprchuju a okamžitě jdu zalehnout. Za celý den jsem měl jen dva trojúhelníčky sendviče na letišti.