13.3.2023

 

Ve čtyři hodiny ráno se probouzí určitá část obyvatel kempu a startuje vozidla. Na blízké silnici rovněž houstne provoz a slyšíte každé projíždějící auto. Do toho začíná pršet.

V devět ráno furt hustě prší. Stan je durch. Vyběhnu ven do kuchyně si rychle udělat kafe. Pak sedím vlhký v autě a čekám, až déšť na chvilku poleví, abych mohl sbalit stan. Včera večer jsem podle pamfletu a letáku v umývárce zjistil, že to je křesťanský kemp, takže absence wifi je pochopitelná, je to přece dílo ďáblovo :D. Ale mě to štve, bo nemám přístup k předpovědi počasí. V deset hodin se konečně mraky trhají a déšť ustává.

Jedu k Motuece omrknout, jak zase pokročil rozpad vraku lodě(¤) u pobřeží. Smutný, smutný pohled na to, jak zub času hlodá :). Za těch 14 let, co jsem viděl vrak poprvé, z něj už moc nezbývá.

V dálce za zálivem vykukují z oblaků vrcholky pohoří Marlborough. Projdu se pobřežím pět kilometrů na jeho severní konec(¤) a pak zpátky. Zvedá se dost vítr.

Přijíždím do novozélandského Saint Tropez - Kaiteriteri(¤), malého městečka, s extrémní hustotou obyvatel a turistů. Zastavím krátce na vyhlídce na kopci a jedu dále do Marahau. Tam zapadnu do Old MacDonalds holiday parku a stavím stan, je nutné ho usušit. Předpověď na zítra vypadá dobře, tak zkusím osmihodinovou část pobřežního treku Abela Tasmana z Marahau do malé zátoky Te Pukatea bay, kde jsem před třinácti lety nocoval ve stanu.