28.2.2023

Včera večer se nějaký pár - kluk a holka - postavili autem na můj výjezd od stanu a vesele si chodili kolem mého stanu do kuchyně, wc atd. Mi je to putna, v kempu je to normální, akorát jsem si vzpomněl na neurotickou Francouzku před pár lety v Glenorchy, kdy jsem prošel 2x asi 3 metry vedle jejich stanu, a sjela mě jak malého kluka. 

Strhnu pavučinu na zpětném zrcátku auta a složitě manévruju couváním, abych se vymotal od stanu a vyhnul se autu sousedů, kteří zmizeli neznámo kam.

V ranním slunci jedu na východ k Mavorským jezerům. Po odbočeni z asfaltky(¤) je to dalších cca čtyřicet kilometrů štěrkovou, děsně prašnou cestou. Minu na ní kamión s ovcemi a musím stát pár minut u kraje, protože jsem obklopen hustým mračnem zvířeného prachu a nevidím ani na krok. U jižního jezera zaparkuju a jdu stezkou podél jeho západního břehu. Naprostá pohoda. Po rovince lesem, jezerní hladina se třpytí odlesky. Obejdu jezero a ve slunečním žáru se vracím podél východního břehu zpět k autu po prašné cestě. Na konci cesty už mám prach ve všech tělních otvorech a to mě čeká ještě kus jízdy štěrkovou cestou zpátky.

V kempu se s úlevou osprchuju. Chtěl jsem si znovu dát rybu, ale v úterý mají zavřeno. Na slunci je k nevydržení, schovávám se v malém stínu v otevřeném autě.