22.3.2023

To malé elektrické topení v chatce mi zachránilo život. Spalo se suprovně. Ráno se mezi zbytky mraků trochu odhalují kužely sopek, ale vždy jen na chvíli. Odjíždím k vodopádům Mahuia, ale nejsou vůbec nijak označené, i auto není kde zaparkovat. Musím ho čumákem zapíchnout do houští u cesty. Další zastávka je jezero Rotoaira(¤), kde stávala Maorská vesnice a na jezerním ostrově vesnice opevněná. K dalšímu blízkému jezeru Rotopounamu(¤) vede stezka a dá se celé jezero obejit, ale je to tak na 2 hodiny a já musím stihnout odpolední Hobitín, tak jen dojdu k břehům jezera, ale žádná sláva to není.

Jedu vedlejšími silnicemi farmářskou krajinou a je to barevně opačné než Jižní ostrov. Tam jsou kopce pokryty sluncem vyprahlou žlutou až bílou trávou, tady je vše zelené, se stády pasoucích se ovcí. 

Přijíždím k Hobitínu(¤) a jako bych se vracel domů, slunce hřeje a magická atmosféra mi svou něžnou rukou sevře srdce. Prohlížím si Shire's Rest a pozoruju změny, je zavřený stánek se zmrzkou a i s kafem? Snad ne natrvalo. Vyzvedávám si lístky a místo krásného, barevného lístku s obrázkem na tvrdém papíru dostávám jen takovou účtenku na termopapíru s mým jménem a qr kódem. Ty minulé lístky byly hezká památka.

Mám ještě hodinu k dobru a tak si v restauraci dávám rybu s hranolky a kafe. Usadím se u pultu s výhledem do zelené krajiny Středozemě se zvlněnými kopečky, táhnoucími se do dálky. Tak chci umřít :D. 

Z personálu tu od posledně nepoznávám jediného člověka, ani mezi průvodci. Už je čas a já se stavím do odpovídající fronty 3:00PM. Autobus nás pomalu převáží k Hobitínu. Vystoupíme a je nás celkem velká tlupa. Taky tam je rodinka Indů a ti jsou celkem hluční, jak spustí nahlas svou intenzivní diskuzi v hindštině, tak to zní jako když vysypeš pytel dřevěných kostek na podlahu. 

Ale to jsou malé věci, do nosu mi vniká lehce nasládlá vůně páleného manukového dříví z komínů hobitína. Krása... Hned na začátku je vidět rozpracovaná nebo opravovaná větší hobití nora, některá z nich by snad měla být i průchozí a bude hotová v prosinci. 

Hobitín připomíná staveniště i na jiných místech, provizorní mostíky a známky stavebních prací jsou všude okolo. To pak musím vidět! Okamžitě, jak se vrátím, tak budu sondovat letenky na příští rok. 

Někomu z naší skupiny se posere mimino (je jich tam několik), ukrutný smrad jak v trollí žumpě. U Zeleného draka dostanu zázvorové pivo (nealko limonáda) a vychutnávám si odpolední slunce u rybníka. Necelé dvě hodiny uběhly jako voda a už se vezeme zpátky. 

Slunce svým nazlátlým svitem zalévá Shire's rest, kde se už pohybuje jen pár lidí. Kurňa, furt mi to svírá hrdlo… Zítra podruhé! :D

Jedu jen kousíček k Brockovi postavit stan. Je mu s manželkou tipuju tak přes 80, ale jakmile u nich zastavím auto, tak se na mne podívá a říká "Ty jsi tu před 3 roky byl, že? Byl jsi v hobitíně nějak osmkrát…" :D. Mazec. Ptá se, jestli letos u něj budu taky tolikrát přespávat. Odpovím, že letos mám naplánovaný Hobitín jen třikrát a zítra už mám zaplacené spaní jinde, bo původní předpověď počasí nebyla dobrá (ale už je vynikající!). Jak dávám dohromady stan, tak se ještě zastaví a prohodíme pár slov, říkám, že příští rok budu zase zpátky :D. 

Večer už se fakt táhne zima, budu muset pouvažovat o teplejším spacáku.