12.2.2010 - 14.2.2010 - Píše Janča
Sem tam si určitě něco rýpnu i do Tomova textu,tak bude dobré to barevně odlišit :))
..Druhá noc v autě.. hm žádná sláva, Toyota Corolla sice pěkný, ale na spaní rozhodně nedoporučuju. Ale pěkně popořádku...
12.2.2010
10:20 Pendolíno z Ostravy a Olmíku do naši matičky Prahy.. Z nádraží bus na letiště, teda chvilkama jsem si připadala jako v nějaké Indické chudé čtvrti, kočičí hlavy už něco pamatujou a autobus taky zrovna ukázkovej nebyl, no nemáme se čím chlubit. Na letišti máme asi šest hodin čas. Chvilku se potulujeme a zjišťujeme stav letu do Londýna. Bágly narvané k prasknutí jsou čím dál těžší, takže je hážeme do úschovny a jdeme se poflakovat.. Usedáme do kuřácké restaurace a dáváme si něco na zahřátí.. já horkou čokoládu za 100,- a můžu se jít klouzat. Jdeme se projít po letištní hale a prozkoumat výstavu retro spotřebičů a elektroniky, přehlížíme dva policisty ve službě, kochající se retro vysílačkama a pokračujeme letištní halou dále. Jedna slečna se psem vybírá odpadkové koše přímo v hale.. hm... ještě se cpeme nějakým toustem, ale já půl hážu do koše (třeba to najde). Ještě bych si něco dala, ale rozhodně dále nehodlám sponzorovat naše aerolinky, takže si jdeme pomalu pro batohy a hurá na odbavení. Nemáme místa vedle sebe v letadle a bylo nám řečeno, že čím dřív tím líp.. třeba se najdou místa vedle sebe.. nenašly. Týpek za přepážkou je sympaťák a z nějakého neznámého důvodu hned jak příjdeme tak "kam to bude ? Auckland?". Koukám jak puk a stihnu jen přikyvovat.. No nic místa vedle sebe nemáme a první problém je tu.. Zavazadla nám odbaví až na místo, ale my musíme na každým letišti procházet bezpečnostní kontrolou znova znova. Asi dvouhodinový let do Londýna byl bezproblémový až na slečnu vedle mně, která snad celou cestu prokašlala, div že to přežila. Let měl malinko zpoždění, ale stíháme.. Zjišťujeme, že s náma letí skupina čechů i s průvodcem.. no super, člověk má pocit, že někam uteče, ale jak se později ukázalo, tak na NZ byla slyšet čeština zase skoro na každém kroku. V Londýně nás naloží do autobusu a jedeme k našemu odletovýmu terminálu.. Je to jako transport zajatců z utečeneckýho tábora.. Cesta trvá asi deset minut a pořád bloudíme někde v části letiště, kam normální člověk nemá přístup. Všude pouštíme auta s korbou plnou batohů a projíždíme tmou mezi vysokýma stěnama a tunelem.. vyhodí nás a jdeme rovnou na kontrolu. Ono se ani jinam jít nedá.. Boty jdou dolů, mikiny, bundy, noťase z báglu, kontrolujou nás snad jen arabi. Máme čas, tak se snažíme zorientovat na letišti.. špatná zpráva - nikde se nedá kouřit! Nikdy už přes Londýn neletím..:) Nekonečné čekání, nevrlý spolucestovatel :) dopadá stres, chápu to, ale sakva sedět a koukat na mladý japončíky s nejnovější elektronikou se mi vážně nechce a při představě, že budeme dalších cca 11hodin sedět na zadku mi nohy trnou už teď...Jdeme zkusit něco nakoupit ale je pozdě a většina obchodů už zavírá a to by si člověk myslel, že letiště nespí. Snažíme se tedy v posledním otevřeném obchode upíchnout 50euro za kokina ale bez úspěchu(velká bankovka), nakonec Tom platí kartou. Let do Honkongu má taky zpoždění a mimo jiné na tabuli pořád neni napsané číslo gate, ke kterému se máme dostavit.. Na poslední chvíli to tam naskočí a snad celé letiště se zvedá z odpočivadel a následuje asi pětiminutová cesta ke gate.. Vzadu za houfem lidí chybí už snad jen honák se psem.. Nasedáme a čeká nás asi jedenáctihodinový let .. Naštěstí má Cathay Pacific letadla vybavená obrazovkami na každé sedačce, takže je alespoň z části o zábavu postaráno. V Hongkongu se zase couráme po letišti.. tyhle asijský letiště mi přijdou zatím nejsympatičtější.. i loni, kdy jsme letěli přes Seoul.. Mají je pěkně přehledné, hlavně mají všude mapu, což v Londýně neznají.. i kontroly probíhají tak nějak v normě a s úsměvem na tváři. Další asi desetihodinovej let a budeme na místě.. sedím v první řadě sedadel s nějakým čínským párem. Za mnou samozřejmě češi.. Tak se bavíme tím, jak nám letušky nerozumí naši angličtinu - místo water donese Colu ... Kluk za mnou si asi třikrát řekl o White wine a ona nese po třetí red wine... Pár turbulencí, ale už jsem si na to nějak zvykla a v klidu se snažím pospávat... Nejdéle očekávané kontroly jsou tu.. Hned po přistáni v Aucklandu začíná běh na dlouhou trať, moc kontrol před sebou a málo času na další let do Christchurche... No jistě - první přepážka a nějaka mladá slečna chce vidět potvrzení o zpáteční letence.. Něco máme ale nestačí jí to a tak musíme čekat, než si to šikovní úředníci zjistí.. Asi po desetiminutovém zdržení valíme honem pro zavazadla pár kontrol k vůli desinfekci(máme nový stan takže je to ok )a zase hned honem na odbavení do CHC. Asi nejkratší let je nejhezčí. Sedím konečně u okna a tak se sem tam dírou v mracích kochám výhledem na New Zealand.. Konečně na zemi.. Létání se mi začíná docela zamlouvat, ale tohle bylo vážně dlouhé.. V klidu si bereme bágly a jdeme se pořádně nadechnout, i když už jsme na vzduchu byli při přechodu na jiný terminál v Aucklandu.. Oči mám úplně v háji jako po týdením flámu, ale už nic neřeším. Tom volá do půjčovny a asi během pěti minut je tu pro nás dodávka, která nás veze do Apexu pro našeho fordíka. Další zrada.. slíbený a rezervovany Ford Focus nevyšel.. prý jsou všechny namaděru. Tak bereme jediný nabízený auto Toyota Corolla a frčíme na první nákup. Po nákupu vyrážíme už do známého campu v New Brightonu.. zase stejnej flek a už jen kraťoučká povinná procházka na pláž.. Stan, sprchy, já stelu v autě..
12.2.2010 - 14.2.2010 - píše tom
Je to zase tady. Hektické balení věcí, které se celý rok povalovaly různě po bytě, do báglu a přitom se rozmýšlet, zda danou věc člověk opravdu bude potřebovat nebo je to zbytečnost. Opět se plně potvrzuje zákon "velkého batohu" - můžete mít batoh velký jak chcete, ale vždy jej narvete až po okraj. Nahodím si batoh na záda a moje páteř se leknutím sroluje jako pasta na zuby - to snad ne. Na nádraží se nechávám odvézt taxíkem. Pendolíno jede včas, což je pro dnešek jediný dopravní prostředek, který odjíždí tak, jak má. To ale v tuhle dobu ještě netušíme. V Olmíku přistupuje nějaká cizí slečna s báglem, sedá si vedle a říká mi ahoj. Rok jsme se neviděli :). V Praze se vykutálíme z vlaku a hledáme flek, odkud vyjíždí Airport express na Ruzyňské letiště. Vyjdeme hlavními vraty před nádraží ven, kde se nás snaží natlačit nadháněči do taxíků, které směle ignorujeme a hledáme zastávku. Naštěstí je hned kousek vlevo a jako zázrakem tam zrovna přijíždí bus. Nastupujeme a už míříme k Ruzyni. Na letišti máme dost času a tak musíme pár hodin čekat, než se nám vůbec otevře odbavovací přepážka. S našimi batohy je nemožné chodit sem a tam, takže hledáme úschovnu a za 250 Kč si je tam na chvíli schováváme. Couráme se letištěm sem a tam, kupujeme si něco k jídlu, Janča chodí průběžně kouřit ven. Až se nám na informační ceduli rozsvítí nápis CHECK-IN, bereme si bágly zpět a jdeme k odbavení. Pikolík u přepážky jen koulí očima, nedaří se mu nás odbavit až do Aucklandu. Po chvíli zuřivého projíždění našich pasů elektromagnetickou čtečkou nám sděluje, že se mu "asi" povedlo odbavit alespoň zavazadla, ale ať si v Londýně u přepážky Cathay Pacific necháme projet čárové kódy zavazadel jejich čtečkou a ať nám udělají palubní vstupenky na další lety. Skvělý začátek. Jdeme přes celní kontrolu a usazujeme se v duty free zóně. Začíná to být zajímavé - hlásí zpoždění našeho letu. Naštěstí je to v limitu, abychom stihli další letadlo v Londýně. Letadlo humus - menší model a totálně přecpáno - lidi si příruční zavazadla velikosti krosen cpou úplně všude, v letadle je nastoupena teprve půlka lidí a už není kam dávat zavazadla - skříňky nad hlavami přecpané, lidi to tam rvou hlava nehlava. Zavazadla jsou nacpané všude okolo pod i vedle sedadel. Letušky mají sice tendenci kvůli bezpečnostím předpisům to nakopat pod sedadla, ale marná snaha. Po cca dvou hodinkách jsme v Londýně a hrneme se na autobus, převážející cestující k dalšímu terminálu. "Suchou nohou" se z terminálu na terminál v Heathrow nedostanete. K tomu nás ještě navíc nutí u bezpečnostní kontroly sundat těžké, vysoko zašňěrované boty. U přepážky Cathay Pacific to jde celkem svižně. Paní si do systému zanáší identifikační kódy našich zavazadel a vystavuje nám palubní lístky i na další let z Hongkongu do Aucklandu. Je pátek večer a proto asi letiště Heathrow praská ve švech. Já už začínám pociťovat známky psychického vyčerpání. Je mi mizerně, jsem zesláblý, bolí mě hlava, krev pulsuje ve spáncích, oči štípou a v krku mám jak v polepšovně. Totálně na odpis. Chci si někam alespoň na chvíli sednout. Leč Janča je jiného smýšlení - hlas, neznající slitování velí, že "musíme chodit". Poznávám to, co mi kdysi někdo řekl - že když člověk říká, že "už nemůže", tak mu zbývá ještě 80% sil. Je to pravda. Na informačních cedulích se u našeho letu začínají objevovat časy zpoždění a ty co chvíli narůstají. Skvěle, začíná se blížit termín, po kterém už nestihneme letadlo v Hongkongu. Na poslední chvíli otevírají gate a my s velkým zpožděním odlétáme. Letadlo je už standardní mezikontinentální velikosti a každý cestující má svoji vlastní televizní obrazovku, umístěnou v opěradle sedadla před ním. Součástí je i malý ovladač. Můžete hrát hry - i proti ostatním cestujícím v letadle (ale jsou to pěkné srágoroviny), vybrat si z množství dokumentárních pořadů, akčních filmů, komedií, atd. Tak nějak přežíváme až do Hongkongu. Chytáme letadlo, ale to má samozřejmě taky zpoždění :). Do Auckladnu přilétáme celí pomačkaní a zdevastovaní, ale šťastní, že jsme konečně zde, teda sluší se napsat ZDE :) zpátky v ráji.
Na přestup máme dvě hodiny, což je při přesedání z mezinárodního letu na vnitrozemský na Novém Zélandu kvůli bio kontrolám doporučené minimum. Nervózní stojíme v dlouhatánské frontě před celní kontrolou. Jak na nás příjde řada, tak jdeme k sympatické slečně, která se obratem mění v můru - vyhrkne na nás - "Kde máte zpáteční letenky?". To mě teď, v době elektronických letenek, zaskočí tak, že si ani neuvědomím, že jsem si tisknul alespoň itinerář od letenky, který mám v batohu. Začínám blekotat něco o tom, že máme eletenku a tudíž nemáme nic v ruce. Už jsme podezřelí. Nechává si naše pasy, dává je druhé paní v uniformě a ta nám ukáže, ať se posadíme na blízkou sedačku a kráčí s našimi pasy do pryč. Minuty ubíhají, já se asi co 8 sekund dívám na hodinky a začínáme se smiřovat s faktem, že nám uletí to naše poslední letadlo. Snažím se zajít za tou paní, co nám vzala pasy, že spěcháme, ale ta říká, že ty pasy už poslala kdoví kam. Uááá... Čekáme, čekáme... Konečně se objevuje třetí uniforma a dává nám naše pasy. Vše je v pořádku. Nejsme nepřátelé Nového Zélandu. Makáme k bio kontrolám, kde říkáme rezolutně, že ten stan je nový (opravdu byl) a nepotřebuje tudíž vymáchat v nějakém smrtelném roztoku pro zničení semínek a zavlečených živočišných středoevropských forem života. Honem k bezpečnostní kontrole, kde ještě další paní vypíná pojízdný pás s mým batohem uvnitř rentgenu a ptá se - "Ten stan je nový?" - ANO!!! A juchúúúúú, jsme venku! Venku před letištní halou! DeJavu jako prase - sluníčko, teplo, vůně, ptačí houkání, cikády. Nádhera. Potíme se jako krávy. Všechny buňky v těle radostí hopsají jako po několika tabletkách viagry, zapité dvěma red bully. Úžasný pocit :). Jdeme se po paměti odbavit k přepážce pro místní lety, kde už to jde jak na drátkách a přecházíme 10 minut k místnímu terminálu. Jako by člověk procházel Elysiem. Naprosto něco jiného, než zasmušilá, nevrlá zimní Evropa. Nastupujeme do letadla Air New Zealand a za hodinku a půl usedáme na přistávací plochu v Christchurchi. Teď už jen nervozitou na záchod a k telefonu volat do Apexu :). Štěstí jak prase - ozývá se mladý mužský hlas, který mluví srozumitelnou angličtinou a ne zélandským kvakotem. Vysvětluje mi, že kvůli stavbě nového letištního terminálu v Christchurchi je jejich odvozové místo přesunuto kousíček dále od terminálu a popisuje kde. Vidím to přímo od telefonního automatu. Hážeme bágly na záda (Janča mezi tím venku regeneruje dehet v plících) a jdeme k určenému místu. Za chvíli se objevuje dodávka Apexu a veze nás do místní pobočky půjčovny aut. Tam už jen sepisujeme lejstra a kluk se mě ke konci ptá na něco, co mi zní, jako že se ptá, jestli máme "trička" - [týšrrts] ? Nechápu já, ani Janča. Několikrát to opakuje. Marná snaha. Začíná to vysvětlovat rukama nohama. Začínám v jeho slovech poznávat [inššrrns] - insurance - pojištění. To nechceme, ale začíná nám popisovat, že pokud nemáme vůbec žádné pojištění a spácháme nehodu vlastní nebo nevlastní vinou, tak jsme v podstatě v pytli. Povinné ručení na Zélandu myslím neexistuje. Nechce se mi nad tím přemýšlet a tak na to kývnem. Předává nám papíry k podpisu a říká - "Toyota Corolla". Co to? Ztuhnu - přece jsem auto objednával schválně půl roku dopředu a to Forda Focuse, protože jsme na něj zvyklí a navíc má páčky směrovačů a stěračů po evropsku - vlevo blinkry, vpravo stěrače! Bráním se a říkám, že jsme měli objednaného Forda Focuse - on na to "Ne. Měli jste objednanou Toyotu Corollu". Oponuju - Ne, měli jsme objednaného Forda Focuse. On zase "Ne...". Šahám do batohu pro vytištěné potvrzení z Internetové objednávky, které jsem si prozřetelně vzal sebou. Kluk na to chvíli kouká a zadumaně říká - "Hmm, opravdu Forda Focuse" :). Něco chvíli ťuká v počítači a pak říká, že všechny Focusy jsou rozflákané. Trochu bezradně sedíme - co teď? Povídám mu, jestli je Toyota cenově stejně jako náš Ford. Říká, že ne, že je dražší. Chvilku přemýšlí a leze z něj, že nám teda dá slevu. Nakonec máme cenu ještě o něco levnější, než za Forda. I s pojištěním :). V Toyotě se ukazuje, že směrovky a stěrače jsou v britské variantě - opačně. Proto první dva, tři dny při odbočení stírám přední sklo. Ale dá se na to zvyknout. Sedáme dovnitř a fičíme nakoupit a do kempíku u pláže v Brightonu. Vše je takové, jako bychom to zde opustili před pár dny. Člověk je z poznávání starých míst úplně naměkko. Na naší stanové ploše si vesele hopkuje malý králík a hoduje :). Stavím stan a dáváme se ve sprchách po nekonečné cestě trochu dohromady. Děláme krátkou procházku po pláži a já zalézám spát do stanu a Janča si přeje spát v autě. Prý si to tak vysnila :).
 |
VIDEOGALERIE - kliknutím na běžící video zobrazíte stránku s jeho větší variantou.