22.2.2010
Včera byla neděle a to je možná důvod, proč byl Cromwellský kemp v podvečer poloprázdný a klidný. Jenom po setmění kolem 22:00 začali do kempu přijíždět opozdilci a tmu protínal jeden kužel světla za druhým. Noc byla dost teplá a teď, kolem páté ranní hodiny, už začínají stanem zase lomcovat poryvy větru. Asi po několika dnech sluneční výhně přichází změna počasí. Nedá se už moc spát. Je poznat, že začíná všední den, poblíž kempu vede hlavní komunikace a už nějakou chvíli se odtamtud line hukot jako z letiště. Po sbalení se vydáváme po silnici SH8 jižním směrem podél přehrady(¤) k ospalému městečku Clyde. Po omrknutí přehrady si v Clyde dáváme ranní kafe(¤). Po asi deseti kilometrech jižněji je další městečko Alexandra. Na parkovišti u pozůstatků kamenného mostu(¤) se snažíme opravit nefunkční napěťový měnič na 220V do auta. Janča se šroubovákem nadšeně dobývá dovnitř, jako by to bylo kinder vajíčko a měl z toho vyskočit každou chvíli bagr :). To, že mám elektro průmyslovku jí radši v tuhle chvíli neříkám, protože když to nemá ENTER a ESC, tak tomu nerozumím a udělal bych ze sebe akorát debila. Nad Alexandrou se tyčí kopec s velkými hodinami a vyhlídkou(¤). Podle průvodce vede na vyhlídku turistická stezka a tak se už psychicky připravujeme na výšlap. Ale ona tam vede silnice :). Takže si vezeme zadky až nahoru. Na vyhlídce(¤) se potkáváme s naší známou indkou, kterou jsme potkali za Dunedinem. Jedeme dále na jih a zastavujeme v Roxburgh (¤), kde marně v centru hledáme symboly panáčků, označujících toalety. Po chvíli zjistíme, že se asi deset minut motáme(¤) kolem cedule "Toilets", panáčci se nevedou :). V rychlosti si prohlížíme další přehradu a jedeme dále. Projíždíme Lawrence (¤) a při průjezdu údolím Manuka Gorge zahlédneme cedulku s odbočkou k Tunnel Track (¤) a to musíme jít k Jančině nelibosti samozřejmě prozkoumat. Má to být 40 minutová trasa k tunelu, vyhloubenému ve skále. Proběhneme lesem na začátku a jsme u studeného, tmavého tunelu. Janči se chce na záchod a tak v té tmě zatíná zuby nejenom strachem :). Žádní svítící červi tam nejsou. Sedneme do auta a po pár kilometrech signalizuje GPS kešku na starém, nepoužívaném hřbitově v lese. Odbočujeme na štěrkovou cestu(¤) a po chvíli jsme na místě. Je to tady trochu skličující, příroda si bere zpátky své území a mezi polorozbořenými hroby prorůstají stromy a křoviny. V zádech cítíme pohledy neviditelných očí. Brrr. Najít kešku v rozsedlině velkého stromu trvá jenom chvilku a honem zpátky. Před námi je Milton (¤). Chtěli bychom zajet trochu na severovýchod k vesničce Moturata a pláži, kterou jsme si vyhlídli na GoogleEarth. Ale mapy v naší navigaci asi nejsou úplně OK, protože se nás tvrdošíjně snaží navádět na jílovou pěšinku s krátery jako prase a ještě mezi stromy do kopce, kam bychom se rozmýšleli jít i pěšky. Zkoušíme se napojit jinudy, ale bez úspěchu. Obracíme se a přes městeško Balclutha (¤) míříme k pobřežnímu Kaka Pointu (¤). Je tam hezká pláž a my se hned ohlížíme po kempu. Cedulka nás navádí pár desítek metrů na horní okraj vesničky. V kempu je pusto prázdno. V kukani "Office" taky nikdo není a v instrukcích, přilepených na okně, píšou, že se máme ubytovat a pak možná někdo přijde. Já zneužívám jejich záchody a jak se vracím k autu, tak Janča pořád sedí zaraženě vevnitř. Vůbec se jí nelíbí, že jsme tam sami. Moc se dívá na americké filmy. Nedá se nic dělat, pokračujeme k blízkému, jižněji položenému Nugget Pointu. Podle mapy to má být fakt kousek, dokonce v dálce na pobřeží vidíme špičku majáku, ale GPS nám vykreslí obludnou, asi dvacetikilometrovou obchvatovou trasu. Nechce se nám už dnes pouštět do nějakých dobrodružství a tak jí prostě věříme, že mezi těmito body neexistuje přímé silniční spojení. Šotolinová cesta se vine mezi poli. Na jednom svažujícím se kopečku najednou cítím, že něco není ok. V dalším zlomku sekundy ztrácím kontrolu nad autem. Auto pluje smykem ve vrstvě štěrku. Točím zběsile volantem sem a tam. Potácíme se pořád ve smyku od okraje k okraji. Po nekonečných několika sekundách hrůzy natahuje Janča ze sedadla spolujezdce ruku, chytá volant a my končíme uprostřed cesty ukázkovými 180 stupňovými hodinami čumákem v protisměru, ze kterého jsme přijeli. Auto nemá ani škrábanec. Pod víčky se mi ale promítají obrazy pomačkaných focusů, které jsme viděli na parkovišti Apexovské autopůjčovny v Christchurchi. Měli jsme parádní kus štěstí. Janča má asi nějaký speciální řidičský kurz, který přede mnou ve své přirozené skromnosti tají :D. Trochu otřeseni dojíždíme k Nugget Pointu. Nějací turisté se tam ještě motají, ale není to tak hrozné. Keška, která je zde ukrytá, nepozorovaně odlovit nejde. Neva, fotíme a jedeme jižněji do vesničky Owaka (¤) a poté do zátoky Surat Bay, kde končíme v malém, klidném kempu. Necháváme v kuchyňce nabíjet rezervní baterie do foťáku a gps, hážeme prádlo do pračky a vyrážíme prozkoumat pláž. Jo, vedle mají stan češi. Na pláži si lebedí asi 3 tuleni a dělají pitominky. Kolem už postává pár dalších lidí a my děláme asi tak tisíc fotek :). Nějaký dobrodruh si s foťákem lehl do písku a pohybem, připomínající tulení šoupaní se po zemi, se začal mrskat směrem ke zvířeti. Asi se tuleňovi zalíbil, protože ten hned zaryčel a už se něj vrhnul. Maník vyskočil a utíkal pěkně čiperně :). Zpátky v kempu věšíme prádlo, večeříme a já při svitu čelovky a mračna poletujících můr dopisuji tento deník.
 |