12.3.2010
Už jsme se zmínili, že novozélanďani při jízdě autem zásadně nepoužívají světla? Asi jo, ale děsně to štve. Ať je tma jaxviňa, zélanďan prostě světla nezapne ani omylem. Shit. No nic, pokračujeme. V Murchisonu nám v noci ke spánku bečely ovečky, ale bylo to v mezích snesitelné normy. Slabě poprchává, stan je mokrý, ale obloha slibuje zlepšení. Ná záchodě zase nevěřícně hledím na jejich úzký toaletní papír. Další z novozélandských vychytávek, jak ušetřit. Toaletní papír široký 5cm mě ale rozhodně důvěrou nenaplňuje. Murchison opouštíme severní cestou(¤) a u Gowanbridge(¤) odbočíme k břehům jezera Rotoroa. Tam se to hemží rybáři, připravujícími čluny pro vyplutí na vodu. Hladinu čeří vítr - fotopodmínky nic moc. O pár kilometrů dál východním směrem leží na břehu jezera Rotoiti vesnička St Arnaud. Chvíli hledáme obchod, který by tady měl být, ale končíme s autem úplně kdoví kde. Napodruhé už jsme správně na stopě a parkujeme u místní benzinky, spojené s jediným obchodem v okolí. Při placení odmítá terminál moji kartu a jsem nucen podepsat nějaký šek. Abych se pak u výpisu z účtu nedivil i ušima :). Dáváme si kafe z automatu a popíjíme/svačíme/obědváme. Už jsme dávno zavrhli nudnou stereotypní rutinu snídaně/oběd/večeře. Prostě jíme, když máme hlad. Popojíždíme směrem k severu přes Kikiwa, Golden Downs, Kohatu(¤), Mararewa(¤) a další vesničky. V honesty boxu si kupujeme pár hrušek a pak už nás v nádherném slunečném počasí míjí cedule, oznamující hranice města Motueka(¤). Míříme k mořskému pobřeží, u kterého jsme před rokem viděli v době přílivu vrak lodi(¤) a který by měl být podle fotek na netu v době odlivu dosažitelný suchou nohou. Máme štěstí. Je odliv a rezavý trup lodi se líně válí v příbřežním bahně. Zkoušíme k němu dojít. Zpočátku to jde po kamíncích docela dobře, ale čím jsme vraku blíže, tím ubývá kamínků a přibývá mazlavého, smrdutého a děsně lepícího bahna. V blízkosti vraku už pomalu nejsme schopni vytahovat sandály, zabořené v bahně. Vracíme se ke břehu a jedeme o kousek dál k malé písečné kose, zabíhající do moře. Tam je to už lepší, ale od břehu vane strašně silný vítr. Nese sebou písek, který do holých nohou a všech odkrytých částí těla bodá jako stovky malých jehliček. Smýváme si ve vodě bahno z nohou a koukáme na moře. Motueka má jako naprostá většina novozélandských městeček jednu větší hlavní ulici, kolem které jsou soustředěny všechny obchody. Tím se výrazně zjednodušuje orientace. V rychlosti prolítneme obchody a kupujeme alespoň 4 pevnější stanové kolíky, protože ty od našeho stanu Ferrino Chaoz 2 jsou z hliníku, měkkého jako máslo. Už teď vypadají jako sbírka paragrafů. Jedeme do blízké vesničky Kaiteriteri, ke které se silnice začíná děsně klikatit(¤). V Kaiteriteri se nám moc líbí - krásné moře, teplé počasí, uspávající atmosféra :). Bereme chatku v místním kempu(¤). V horkém vichru, který duje celým okolím, bychom stan asi nepostavili. Necháváme si prát nějaké věci a odjíždíme do vesničky Marahau, která je jižní vstupní branou do národního parku Abela Tasmana. Vesnička je to prťavá, pomalu se plížíme hlavní ulicí a hledáme kavárnu "Park Café", která by měla mít českého majitele. Chvíli sedíme na břehu(¤) a pozorujeme postupující příliv, zaplavující zátoku. Kavárnu nacházíme až úplně na severním konci Marahau(¤). Dáváme si uvnitř kafe a pátráme jako Sherlock Holmes po českých náznacích. Z repráků se ozývá Čechomor, v lednici zahlédneme plzeňské pivo a v jídelním lístku mají "Gulash" a "Knedliky" :). Vracíme se zpět do kempu v Kaiteriteri. Jíme čokoládu s čajem, čistíme fotofiltry, čipy, objektivy a pomalu se chystáme na kutě. Sprchy 50 centů/5 minut, grrrr.
 |